Kalouskův klacek

Je evidentní, že odhodlání rebelů v ODS potopit ve středeční sněmovně Kalouskův fiskální balíček se poněkud drolí. Rodnou stranu opustivší poslanec Radim Fiala zvažuje odchod ze sálu, a tím i nepřímou podporu vládě. A poslanec Marek Šnajdr přemítá, zda je víc většinové (provládní) stanovisko modrého brněnského kongresu, nebo zcela nezávislé svědomí, které u zástupců lidu ústava předpokládá, ba zdůrazňuje. Jako kdyby Šnajdr nějaké svědomí měl.

A to je přesně ta chvíle rozkolísanosti, kdy je třeba zaútočit s pořádnou sukovicí. Ministr financí k tomu promptně přistoupil, když se "zasekl" na stomiliardovém schodku v roce 2013, i kdyby čert na koštěti jezdil (a obviněná Vlasta Parkanová opravdu létala na Petrovy kameny). A vytáhl novou variantu příjmů a výdajů, které celkově snížil o 41 miliard korun. Jen "tupé škrty" na výdajové straně z toho činí 26 miliard a zbylých 15 by vzalo zasvé škrtem spolufinancování fondů Evropské unie. Opravdovým masakrem má být postižen státní fond dopravní infrastruktury (5 miliard), jakož i věda a výzkum, sociální služby a zemědělství (skoro 11 miliard). O svrabu, moru a neštovicích se přímo nemluví, ale jako by to všechno viselo ve vzduchu.

Předem je jasné, že něco takového nemůže myslet vážně ani Miroslav Kalousek. Znamenalo by to přece, že by chtěl českou ekonomiku shrabat jako listí, polít benzínem a zapálit. V rukou vrchního finance působí tento návrh rozpočtu jako taktický klacek, určený především na hřbety rebelů v ODS, na jejich vůli sklopit uši, stáhnout ohony a uchýlit se na smetiště dějin. Jde také o pohrůžku partnerům ve vládě, kteří se hned při pondělku nad Kalouskovými hausnumery zhádali; Kateřina Peake totiž musela nějak zviditelnit svoji stočlennou stranu LIDEM a zastat se svého ministra dopravy, spolupřeběhlíka Pavla Dobeše.

Do "hlasovací středy" někdo snad i zděšenému ministru školství Petru Fialovi vysvětlí, že takové šlápnutí na brzdu české ekonomiky, vzdělanostní společnosti a západní civilizace je jen Kalouskovo blufování, masážní manévr s čertem na zdi, ne-li s apokalypsou na Zemi. Na středu chytře odročené jednání vlády o základním rozpočtovém rámci, který má týž den souběžně projednávat sněmovna, mělo by tedy zabít hned čtyři mouchy jednou ranou: rebely, protestující ministry, horší variantu škrtů a hrozící pád vlády. Velmi pěkné, s nadějí na úspěch. "Kalousek je jednička." (Topolánek).

Kořeny poměrů

Potíž je vlastně jen jedna: Kalouskem a Nečasem prosazovaná "lepší varianta" rozpočtu je pořád ještě strašná, ekonomiku brzdící a sociálně devastační. Rozdíl mezi tluchořismem a kalouskovinami charakterizuje - pokud jde o společenské dopady - odstínová nepatrnost. A hlavně: pravděpodobné vítězství Kalouskovy verze "ochrany před Řeckem", která je ve skutečnosti specifickou českou cestou do Řecka, nijak nemění základní trend posledních čtyř roků pravicového vládnutí: systematické a záměrné ořezávaní příjmů státního rozpočtu.

Pohleďme, jak na to rok po roce šli. Nejdříve (2008) zavedli šílenou "rovnou daň", poprvé snížili firmám daň z příjmu a zavedli strop na zdravotní a sociální pojištění. Stát tak přišel o 61 miliard korun. Poté (2009) podruhé snížili daně firmám a odvody zaměstnanců i zaměstnavatelů na sociální pojištění, v němž byla také uplatněna řada zvláštních slev. To znamenalo další puštění žilou státní pokladně, tentokrát ve výši 71 miliard. A nakonec (2010) snížili sociální pojištění a zvýšili paušální odpočty pro živnostníky s celkovou škodou pro stát ve výši 22 miliard korun. Sečteno a podtrženo: za vlád Mirka Topolánka, Jana Fischera a Petra Nečase - a za ministrů financí Vlastimila Tlustého, Miroslava Kalouska, Oldřicha Janoty (dlouholetého hlavního účtaře všech našich financů ve vládě) a znovu Miroslava Kalouska - příšel český stát zcela zbytečně úhrnem o 154 miliard. To je základ současné neutěšené situace, našich nynějších poměrů.

Další rozpočtový osud této země je v živé paměti. Léta 2011-2012 znamenala zoufalý boj s logicky se zvyšujícím deficitem, kvůli němuž vláda musela obnovit některé zpětné toky na příjmové straně. Zůstal však zachován zničující trend "konsolidace veřejných financí", v němž je kladen důraz na škrty proti příjmům zhruba v poměru dva ku jedné. Asociální nejsou jen škrty, ale i povaha a struktura příjmových nástrojů (nepřímé daně). Všechno ostatní jsou detaily, nuance, žabomyší války. Loajální i rebelantská pravice rukou společnou a nerozdílnou dál podlamují republiku.

Kalousek by možná neměl svým apokalyptickým klackem tak vášnivě mávat. Ještě si nakonec všichni vzpomenou, kdo nás dostal do této slepé uličky. Ještě mu v zápalu boje vyletí ten trám z rukou a vrátí se zpět jako bumerang.