Kdo vstoupí hlavní branou na kutnohorský hřbitov Všech svatých (v Kutné Hoře, jak místní dobře vědí, mají hřbitovů šest, tento v České ulici je z nich největší) a nesejde z hlavní uličky, spatří brzy po levé ruce hrob s nápisem Rodina Ročňákova. Slova na samostatné desce ("KAPITÁN/ E. V. VOSKA/ * 6. 11. 1875/ + 1. 4. 1960/ KUTNOHORSKÝ/ RODÁK/ V ČS. ODBOJI/ 1914/ 1939/ 1950") naznačují, že je tu uložen popel muže pohnutých životních osudů. O Velikonocích poutala pozornost pasantů i čerstvá kytice s trikolorou. Kutnohorští na Emanuela Vosku nezapomínají.
Také monografie masarykovské badatelky Dagmar Hájkové nazvaná lakonicky Emanuel Voska, z komerčních (?) důvodů opatřená maličko bulvárním podtitulem Špionážní legenda první světové války, je obranou před zapomněním. Nakladatelství Academia ji zařadilo do záslužné edice Paměť (jde už o 78. svazek této knižní řady), autorku, zdá se, neomezovalo v rozsahu (423 stran + 40 stran obrazové přílohy) ani ji snad nemuselo nutit do popularizačního stylu - ten je jí vlastní.
Paní Hájková předložila v řadě detailů objevný portrét Emanuela Vosky po dlouhých letech usilovné historiografické práce ("Už je to dlouho, co jsem poprvé slyšela jméno Voska. V roce 1987 jsem jako nová pracovnice oddělení novodobých dějin Národního muzea dostala první úkol, který nasměroval mé další bádání..."). Hledala ve Vojenském ústředním archivu - Vojenském historickém archivu i v archivech Ústavu T. G. Masaryka, Národního muzea, Kanceláře prezidenta republiky, vypravila se na vnitro i "zamini", do Náprstkova muzea i Národní banky, do Národního archivu a ovšemže i do Kutné Hory, musela vysedávat i v archivech vídeňských, londýnských, washingtonských, edinburských, bratislavských a ještě kdovíjakých, ponořila se do dobových periodik českých i amerických, pročetla vzpomínky od Bělehrádka přes Kerenského po Vierecka, nesměla minout důležité dokumenty již publikované, pro pořádek vzala do ruky i všelijaké komunistické pitomosti, třeba studii Václava Krále z počátku 50. let Plány amerických imperialistů na světovládu a Masarykův první odboj. Soupis pramenů a literatury si vyžádal devatenáct tiskových stran.
Autorku zajímá především Voskova zpravodajská činnost za první světové války, začíná ovšem jeho narozením a končí smrtí po propuštění z dlouholetého komunistického žaláře. Je věcná a dovede být velmi úsporná, na dobu mezi Voskovým příchodem na svět a nástupem na parník Weimar, který koncem roku 1894 dopravil hocha sotva devatenáctiletého z Brém do New Yorku, potřebuje jen tři stránky. Pak se příběh začne zpomalovat a zalidňovat, jmenováni jsou i političtí exulanti, kteří do USA dorazili už v 80. letech; snad stálo za připomínku, že v době, kdy byl Voska zapsán "do registru přistěhovalců na Ellis Islandu", pobýval v New Yorku jeden Čech významnější než všichni ti uvedení Peckové, Zoulové, Hlaváčkové a Chourové dohromady - Antonín Dvořák. Ale co, proč čtenáře rozmazlovat "kompletním" kontextem? Ať si taky něco domyslí sám!
Ve Spojených státech se Voska potkal s Masarykem, bylo to buď roku 1902, nebo o pět let později. Zcela jistě se však viděli v Praze roku 1914, jen pár dní před sarajevským atentátem v roce 1914. Když se Voska vracel na začátku války do Ameriky, pro Masaryka, tedy pro český odboj, už pracoval: v podešvích bot ukryl "listy japonského papíru, na kterém byly napsány Masarykovy údaje", a předal je v Londýně "Henrymu Wickhamu Steedovi, vedoucímu zahraniční rubriky londýnských The Times, jeho prostřednictvím i historikovi Robertu Williamu Seton-Watsonovi". To byl teprve začátek.
Co významného "pan Voska" (takto TGM opakovaně ve Světové revoluci) pro Čechy a Američany za války udělal (hodně je prokazatelného, něco však tento člověk "se silnou vůlí, překypující energií a neklidem ducha" v líčení svých zásluh později zveličil), doví se čtenář v dalších kapitolách. Pokud snad o Voskovi dosud neslyšel, bude množstvím i významem informací omráčen. Ale ještě něco se mu bohužel přihodí: bude zaskočen redakčním lajdáctvím při práci s textem ("podpisem Clevelanské dohody", "dostal na starosti", "Přišla do Amerika", "Horký" se vícekrát mění v "Horského", Voska se vrátil do Čech "počátkem ledna 1918", ve skutečnosti 1919, "nevystoupí pro Rakousko-Uhersku" atd.). Odpovědná redaktorka byla asi natolik unesena strhujícím příběhem, že zapomněla na své pracovní povinnosti. Tak příště, že.
