Pátečník Jaromíra Slomka
Kdy je duše polovičatá

Radnice Prahy 10 ve čtvrtek 25. června oznámila, že za čtyři dny zpřístupní novinářům tu část dvojvily bratří Čapků, kterou odkoupila od dědice Olgy Scheinpflugové s úmyslem učinit z ní literární muzeum. Tu mne napadlo, že interiéry s pozůstalostí Karla Čapka by mohly posloužit jako dobrá kulisa pro žert na jedno použití, jímž se pokusím vysmát vlekoucí se hradní peroutkovské frašce (v hlavní roli Miloš Zeman, ve vedlejší roli Jiří Ovčáček) a snad i pobavím literárního kritika Jiřího Peňáse, eventuálně další kolegy novináře.

I vytvořil jsem "zvláštní vydání" časopisu Přítomnost z 28. října 1938. Tedy - jen první list, ba ještě méně, pouze první stranu, a i z ní jsem nakonec kus odtrhl. Vyzkoušel jsem si o víkendu na několika vcelku inteligentních lidech mezi 24 a 61 lety, že tento vtip chviličku funguje: "Počkej... Kdes to našel?" Sotva dotyční vzali papír do ruky, zasmáli se: takto tři čtvrtě století stará stránka časopisu věru nevypadá (gramáž), Čapek by nenapsal "zákony zůstávaj v platnosti", Peroutka by se nepodepsal Ferdinad. Atd. V mém nejbližším okolí byla taškařice shledána poněkud dětinskou, nicméně neškodnou.

"A nepůjdeš s tím na Hrad? Dostal bys sto tisíc nálezného," ponoukal mne jeden z prvních čtenářů, "víš, jak pan prezident na ten článek čeká!" "Na Hrad? To už by byl pokus o podvod. Mně jde o hračku pro zasmání." A tak se stalo, že jsem se v pondělí 29. června v deset hodin ocitl ve slavném domě, jehož interiér působí na návštěvníky neméně sugestivně než byt Františka Palackého v centru Prahy. Hle, tady byla "pátkárna", zde sedával hostitel, jeho bratr, Peroutka, Langer, Poláček..., celá ta "kávová společnost", jak se jí posmíval její nečlen F. X. Šalda. Masaryk už do podkroví nechodil (od roku 1930 se mezi pátečníky neobjevoval, v dobách jeho návštěv byla jejich místnost ještě dole). A zde Čapkova ložnice s devocionáliemi na stěnách. S údivem jsem se spolu s ostatními díval na Čapkovy košile, jež v prádelníku přečkaly devět prezidentů, vedle nich ležela krabička s nedoužívanými léky, jimiž spisovatel v prosinci 1938 marně vzdoroval smrti. A když pracovník Národního památkového ústavu s bílými rukavicemi na rukou ukázal v prostřední zásuvce prádelníku schovaný sádrový odlitek Čapkovy mrtvé tváře s pootevřenými ústy, i otrlých fotografů chladnokrevně sekajících jeden záběr za druhým se zmocnilo pohnutí. Sluší se tady žertovat?

Ale jak že to napsal Ferdinand Peroutka (tentokrát doopravdy; viz Autor v offsidu, 1931)? "Humor vyplňuje v chápání života ty mezery, které zanechává vážnost; a duše bez humoru je polovičatá. Humor patří k lidem právě tak jako pes a prvky vznešenosti. Člověk má být tak široký, aby se do něho vešel pláč i smích."

Protože do vily nedorazil k mému zklamání žádný novinář, jemuž bych mohl vtípek adresovat osobně, a protože mi bylo líto odejít, aniž falzifikát uplatním, zanechal jsem ho v nestřeženém okamžiku v neuklizené Čapkově pracovně. A jako von Stauffenberg po splnění úkolu jsem se rychle vytratil z místnosti. Sešel jsem o patro níž, kde mívala byt Olga Scheinpflugová a kde je i Čapkův úmrtní pokoj, avšak "manželský katafalk", jak kdosi ten kus nábytku nazval, už ne. Sotva jsem se po chvíli do podkroví vrátil, připadal jsem si jako v nějaké filmové komedii. Bývalý starosta Prahy 10 (radnice dům koupila v době, kdy seděl v jejím čele) pózoval s překvapivým nálezem před kamerou České televize. Možná jsem měl přiskočit a říct: "Pardon, to je jen špásem, dejte to sem!" Jenže lokální politik právě říkal něco jako: Musíme dát prozkoumat, jestli je to pravé, nebo jestli je to legrace. Poslední slova mě uklidnila, k předmětu doličnému jsem se proto nepřihlásil a s vědomím, že brzy se vše vysvětlí, jsem dům č. 28 v ulici Bratří Čapků opustil. Bylo po jedenácté, pěkný slunečný den.

Leč v té chvíli všechno teprve začalo. Bývalý starosta aportoval objev současné starostce (byl to první předmět, který z Čapkova domu vynesl?), ta se nedočkavě pochlubila veřejnosti, zpráva se šířila jako tsunami. Novináři zavětřili senzaci. Dále je to všechno dohledatelné, servery, rádio, televize, druhý den, kdy už vše bylo passé, i papírová média, kdysi nejrychlejší, dnes nejpomalejší zdroj informací. V Lidových novinách z 30. června čtu slova paní starostky Prahy 10, neplánované "oběti" žertu: "Po člověku, který údajný Peroutkův článek nastražil, budeme požadovat úhradu nákladů na expertizu." Pardon, co bude podrobeno expertize? Ten papír, nebo mentální způsobilost lidí, kteří by jej snad chtěli považovat za pravý? Radnice Prahy 10 ať to dobře zváží.