Pátečník Jaromíra Slomka
Dvě fotografie

V minulých dnech vyvolaly chvilkovou pozornost dvě nezávisle na sobě pořízené fotografie, zachycující celkem tři veřejně známé osoby. Na první je písničkář, pózující vedle jistého politika, druhá zachycuje jiného politika, přesněji politika na odpočinku, vyhastrošeného v uzoučkých džínách (či texaskách, jak se říkávalo v dobách jeho mládí) jako na Prague Pride.

Vyfotografuje-li se umělec s politikem, sděluje tím, že je mu politik sympatický a jeho názory blízké. Alespoň ve svobodných poměrech. Když protektorátní fotograf stiskl spoušť a zvěčnil Josepha Goebbelse, jak se baví s Václavem Talichem, byl dirigent bezmocný. Stěží mohl říci: "Ne, s touto nacistickou zrůdou se fotografovat nebudu. A nemám čas ani na plky s ní, poroučím se."

Písničkářův případ je samozřejmě jiný. Na pozdější otázku Šárky Kabátové, redaktorky Lidovek.cz, jak a proč ke společnému fotografování došlo, odpověděl, že ho politik zahlédl ve velké ostravské samoobsluze, kde ho pohotově požádal o společný snímek. Umělec mu vyhověl, neboť dotyčný je prý "sympaťák". Když tazatelka chtěla vědět, v čem je mu onen politik názorově blízký, reagoval písničkář dost hloupě: "Vy jste kapitánka Kabátová od StB?" Asi to mělo být vtipné, ironické, jenže jmenovaná novinářka vzhledem ke svému věku nemohla - na rozdíl od barda - do styku s StB nikdy přijít. Trapný "bonmot" si mohl zpěvák ušetřit.

Umělec se samozřejmě může fotografovat a vůbec stýkat, s kým jen chce, to je jeho "nezadatelný právo", jak víme od klasika. Měli bychom být tolerantnější a snažit se oddělovat umělecké výkony od občanských postojů. Písničkářova tvorba, osobitě kultivující žalostnou úroveň české popkultury, sotva souvisí s manifestací politické náklonnosti k tomu či onomu předákovi. Vylít s vaničkou dítě by znamenalo chovat se jako nacisté či komunisté v letech svého panství. Když se jim někdo nelíbil jako občan, zlikvidovali ho i jako tvůrce. To bylo nejpohodlnější. Odešel jsi do exilu? Nepustíme do kin filmy, ve kterých hraješ. Podepsals (či dokonce inicioval) Chartu 77? Vyřadíme ti z veřejných biblioték knihy, třeba i ty z padesátých let, kdy objektem tvé idolatrie byl Klement Gottwald či Julius Fučík.

Posuzujme tedy písničkáře i nadále výhradně v estetické rovině. S kým se kde fotografuje, je jeho věc (a třeba jeho malér, jistě). Něco jiného by bylo, kdyby "vstoupil do politiky". V takovém případě bychom zase jeho politické výkony neměli poměřovat uměleckou tvorbou. Možná ten senzitiv zjistí, že udělal chybu, a už ji nebude opakovat. Hloupý není. Ale i kdyby mu to nedošlo, je víc jeho věc než naše, koho kde bere - byť obrazně - kolem ramen.

Podobně nám asi nepřísluší soudit extravagantní oděv starého muže, jehož portrét býval na
poštovních známkách. V mladších letech si na sebe dost potrpěl, jeho šatník byl až žensky marnivý, vědělo se o něm, že má velkou slabost pro vázanky, shromáždil jich prý "množství větší než obvyklé". Co s nimi nakonec udělá? Rozdá je? A chtěl by je vůbec někdo? Teď prý svými gatěmi šokoval veřejnost, ve skutečnosti po eskapádě s chilským protokolárním perem, po veřejně vyjádřené podpoře paní Bobošíkové či po schůzce s paní Le Penovou už dávno nemůže šokovat nikoho, to jen čeští novináři, honíce se v letních měsících z nedostatku lepších témat za všelijakými senzacemi, dali této efeméře mnohem více prostoru, než by si zasloužila. Vlastně si nezaslouží vůbec žádný mediální prostor.

Dědeček možná jen prohrál sázku s vnučkou, třeba netrefil výsledek nějakého sportovního utkání, a proto se musel projednou nasoukat do jejích kalhot a vyjít v nich mezi lidi. Docela dobře si lze představit tu rodinnou rozmíšku: "Prosím tě, v tom se přece nemůžu nikde objevit, víš, kdo já jsem?" "Spíš kdo jsi byl, dědo. Teď jsi ale prohrál sázku, tak šup do kalhot." "No počkej, to vážně nejde." "Aha! Takže tvoje slovo neplatí." "Ale platí, samozřejmě. Už jsem někdy svoje slovo nedodržel?" "Teď ho nechceš dodržet. Tady máš džíny a obleč si je!" A tak si kmet, kroutě nešťastně hlavou nad svou pošetilostí, natřel nohy vazelínou a udělal ze sebe maškaru.

Mohlo to samozřejmě být i jinak. Třeba starý pán něco vyhrál právě tím, že si na sebe ony džíny vzal. "O co, že se v tomhle neukážeš na veřejnosti!" "V těch tangách? To vážně ne." "Ale ne, v těchhle džínách přece." "No... Klidně. Vsadíš se?" "Fakt? Tak o co? O poslední román Jáchyma Topola?" "No dovol! Mě by ani ve snu nenapadlo si nějakou knihu pana Topola přečíst." "Ach jo. Tak co třeba o tuhle hedvábnou kravatu?" "Ukaž! Hm... O tu ano, to už mi dává smysl." "Kopyto, jelito, platí to."