Evropské civilizaci chybí silná víra ve společnou myšlenku či hodnoty. Není to výčitka nebo plamenná výzva, ale konstatování skutečnosti. Jsme předurčeni k soumraku a zániku.
Dějinná logika je nemilosrdná. Říká se, že kdo se nepoučí z historie, je odsouzen prožít ji znovu. A přesto se dějiny opakují v pravidelných cyklech. Nástup, vzestup, ústup. Zrození a zánik. Pořád dokolečka. Můžeme se snažit vzít si z toho ponaučení, ale civilizační koloběh nezastavíme.
Evropa je unavená. Je v posledním stádiu své existence. Po staletích bojů a válek dokázala dospět k dlouhotrvajícímu míru. Skoro sedmdesát let po skončení druhé světové války zbraně v Evropě více méně mlčely - déle než kdykoli v historii. Je to zázrak? Ne, spíše důsledek poznání, že další globální válka by Evropu proměnila v definitivní pustinu bez života. Snahy o evropskou integraci nejsou z tohoto úhlu pohledu ničím jiným než uznáním toho, že Evropě nezbývá nic jiného než udělat všechno proto, aby nebylo třeba vzájemně bojovat. Politická vůle zahalit tento fakt do trochu svůdnějšího pláště evropanství, příliš neuspěla. Evropě chybí přirozená, všeobecně uznávaná, přijímaná a prožívaná společná myšlenka.
Z logiky věci vyplývá, že naše civilizace bude muset dřív nebo později ustoupit nastupujícím, mladším a životnějším mocnostem. Je tu Rusko, které se jako sjednocený stát začalo formovat před nějakými třemi sty lety. Stále je na vzestupu. Chce se rozpínat a rozpíná se. Je tu stejně mladá Amerika, další expanzivní gigant. A samozřejmě tu máme Čínu. Pořád dokolečka se opakuje model tří velkých soupeřících říší uzavírajících proměnlivá spojenectví. Evropa je už jen v roli diváka, kterého občas přiberou k jednání, aby se necítila odstrčená. Velmocenskou roli hraje už jen v symbolické rovině. Geopolitická centra jsou jinde.
Nepřijde žádný velký třesk. Nikdo nepřijde a neřekne: "Končíme." Tak civilizace nezanikají. Rozplývají se a rozpouštějí. Předávají svoje dědictví včerejším barbarům. Dnešní Evropa je dědicem francké říše vzniklé na troskách antického Říma, který vznikl na hrobech tajemných Etrusků. My se rozpustíme úplně stejně.
Civilizace, která přijde po nás, si z našeho odkazu vezme to, co uzná za nejpotřebnější. A přiznám se, že netuším, co to asi bude. Možná to ani nechci vědět. Obávám se totiž, že budoucnost si na díle kontinentu, známého jako Evropa, vezme něco úplně jiného, než bychom si představovali. Ale možná se mýlím. Třeba Evropa najde svou životaschopnou ideu, která jí vlije do žil čerstvou novou krev. Jen nevím, kde takovou myšlenku v současné době brát a nekrást.
