Odešel Helmut Kohl. Poslední z trojice nejvýznamnějších světových státníků osmdesátých let. Na onom světě tak doplnil Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou.
Nejdéle sloužící poválečný spolkový kancléř se do dějin zapsal jako ten, kdo pomohl strhnout železnou oponu, smířit Čechy a Němce a v neposlední řadě jako ten, kdo znovu sjednotil Německo. Helmut Kohl však nesbíral úspěch pouze na poli politickém. Za jeho vlád Německo získalo hospodářské sebevědomí, které ztratilo v sedmdesátých letech minulého století. Kohlovi se podařilo navázat na to nejlepší z éry Konrada Adenauera a Ludwiga Erharda.
Helmut Kohl se do čela spolkové vlády dostal v době, kdy západním Německem cloumaly dozvuky druhého ropného šoku. Tamní hospodářství se znovu po necelých čtyřech letech propadalo do hluboké recese, nezaměstnanost i inflace atakovaly dvoucifernou hranici. Po socialistických vládách zůstal dluh přesahující polovinu HDP, tedy zhruba stejnou úroveň, kterou na počátku osmdesátých let přerozděloval stát. Za této situace se rozpadla koalice SPD a FDP a Kohlův jmenovec Schmidt se musel z čela vlády poroučet.
Zprvu podceňovaný politik se pustil do práce. Kohlův kabinet vyhlásil návrat k principům sociálně tržního hospodářství ve smyslu, jak ho chápali němečtí ordoliberálové jako Erhard, Eucken nebo Röpke, kteří stáli u zrodu německého hospodářského zázraku po druhé světové válce. Kohlovou prioritou byla konsolidace veřejných financí, snížení role státu v ekonomice, stabilizace cenové hladiny a nastartování hospodářského růstu.
K tomu bylo třeba provést řadu nepopulárních reforem, spočívajících zejména v odbourání regulací, privatizaci nebo oslabení moci odborů, která narostla v sedmdesátých letech. Kohl neměl co ztratit a moc dobře to věděl. Dá se říci, že německá ekonomika byla v takovém rozkladu, že Němci byli ochotni přistoupit téměř na vše, pokud věřili, že se jim hospodářsky začne zase dařit.
A reformy fungovaly. Kohlova vláda snížila daňové zatížení a rovněž brzdila vládní výdaje. Výsledkem bylo snížení veřejného dluhu o sedm procentních bodů v poměru k HDP během osmi let. Deregulace vedla k nastartování hospodářského růstu. Ten sice již nikdy nedosáhl úrovně z padesátých let, ale roční přírůstky HDP ve výši čtyř procent mohl Německu závidět celý vyspělý svět. Do konce osmdesátých let vznikly dva miliony nových pracovních míst a míra nezaměstnanosti se dostala pod úroveň před druhým ropným šokem. Inflace klesla k jednomu procentu ročně.
Helmut Kohl se, podobně jako Margaret Thatcherová ve Velké Británii, nebál prodat do soukromých rukou státní podíly v řadě firem jako VEBA, VIAG, Lufthansa či Volkswagen nebo některé banky.
Když už se zdálo, že Kohl nemá Německu co dalšího nabídnout, přišel rozpad socialistického bloku. Záhy se vynořily myšlenky na sjednocení západního Německa s východním. A právě zde se Helmut Kohl dopustil zřejmě své největší hospodářskopolitické chyby, když připojil svůj souhlas ke sloučení měn obou částí země, navíc v ekonomicky zcela nesmyslném kursu.
Východní Němci za každou deutschmarku zaplatili jen 1,62 svých ostmark. Přes noc se z nich sice stali boháči, ale jejich hospodářství šlo do kolen. Masivními transfery ze západních spolkových zemí na východ se financovala německá jednota, což nakonec Helmutu Kohlovi zřejmě zlomilo politický vaz. Už volby v roce 1994 naznačovaly jeho soumrak, přesto se mu podařilo post spolkového kancléře ještě obhájit. O čtyři roky později však prohrál se sociálním demokratem Gerhardem Schröderem.
Helmut Kohl se však už za svého života dostal do učebnic ekonomie a hospodářské politiky jako následováníhodný vzor. A jistojistě jím zůstane i po opuštění tohoto světa. Ruhet in Frieden, Herr Bundeskanzler.
