Phil Collinson, editor ekonomické rubriky deníku Guardian, patří mezi nejbystřejší novinářské hlavy ve Velké Británii. Vyznačuje se pozoruhodnou schopností vnímat jednotlivé lidi především jako nositele tendencí. Poslední dobou se velmi často zaměřuje na problematiku odborových hnutí. Nedávno konstatoval, že v Británii se odboráři dostali na úroveň neškodného spolku nedělních luštitelů křížovek. Bez odvážných odborů, dovodil Collinson, je přitom každá ekonomika odsouzena k trablům. Pro Británii, kde bývaly mimořádně silnou nátlakovou skupinou, to je trudná zpráva.
Česko je na tom dost podobně, byť z jiných důvodů. Moderní tradice jim úplně chybí, protože zglajchšaltované ROH žádnou samostatnou zaměstnaneckou akci nikdy neprovádělo. Šlo o služebný útvar vládnoucí partaje. Toto stigma si s sebou odbory přinesly do moderní demokracie. V divokých devadesátých letech nedokázaly pro tisíce lidí
vyhozených z práce udělat vůbec nic a selhávají dál.
Ano, čas od času se uspořádá nějaká demonstrace, ale přiznejme si: tyto akce možná dokážou změnit jednotlivosti, v systémové práci ovšem nepřinášejí zhola nic. Průměrná mzda v Česku se dostává ke třiceti tisícům korun, jenže dvě třetiny zaměstnanců na tuto částku nedosáhnou. Přibývá lidí, kterým můžeme říkat pracující chudoba. Ačkoli chodí do
zaměstnání, vydělávají jen o málo více, než je minimální mzda.
Právě o tyto lidi by se odbory měly velmi intenzivně zajímat. Přijít s vizemi, požadavky - a prosazovat je třeba i drsně. Jinak se totiž pracující chudoba může stát obětí fikaných triků antisystémových politiků. A pak bychom mohli mít vážný problém. Jestli tedy můžu poprosit, nešlo by to udělat tak, aby se odbory vzchopily a začaly něco dělat? Už by to pomalu, ale jistě chtělo začít.
Autorem je šéfredaktor časopisu Faktor S Ondřej Fér.
