Že se člověk ke knize vydané v roce 2014 dostane šťastnou náhodou až na počátku roku 2017, večer se na ni hladově vrhne a čte ji skoro do rána, to je ještě dobré. Horší je, když se čtenář se "svým" titulem nepotká nikdy, třeba proto, že než se edice zrodí, odejde na věčnost několik generací, jež by snad po ní sáhly - a dílo pak přichází do časů, kdy zaujme jen hrstku nadšenců. Je to i případ výboru nazvaného Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové (vydal Památník národního písemnictví, 416 str.).
Kdo byla "paní Felicinka" (titulek), připomněl svým nekrologem Karel Čapek v roce 1932: "Připišme černý křížek na den nedělní: Už nebude nedělních čajů u paní Lauermannové, uzavírá se kousek historie společenské a literární; zavírá se nejstarší literární salon pražský, jemuž mezi starodávným vykládaným nábytkem, obrázky od Chittussiho a víceméně mladými tvářemi předsedala paní Felix Téver, paní Felicinka, jak se jí říkalo s impertinencí trochu synovskou a dceřinou. Ta vzácná a moudrá bábuška byla tak trochu měšťanským protějškem k babičce ze Starého bělidla: už tím, jak pěkně a jasně dovedla zestárnout, už tím, jak pořád měla kapsář svého srdce plný jablíček a ořechů pro ty mladší, už tím, že tak štědře rozdávala sympatie, zájem a humor světu, který těm starým odrůstá, že byla tak požehnaně živa a tak moudře ráda mezi lidmi v letech, kdy jiní se uzavírají do osiřelosti věku. Byla ze vzácných u nás literárních osobností, kterými ztratil více život než literatura, po kterých zůstane bolestná mezera přervaného styku s moudrým osobním životem a ušlechtilou společenskou tradicí. Bude nám chybět člověk, v němž humor a životní zkušenost, blahovůle i bručivost, statečnost a dobráctví, něco z intelektuálního mužáctví a přemnoho ze širokého srdce skládalo osobnost velkorysou a důvěrnou. Ohlížíme se po ní s tesklivým citátem, k němuž nemáme často příležitost: Šťastná to žena!"
A teprve teď (dobrá, od roku 2014) můžeme díky editorce Tereze Riedlbauchové (faktografické poznámky přičinila Eva Farková) nahlédnout do deníků oné pozoruhodné dámy (jejím manželem byl vnuk Josefa Jungmanna, manželství však, jak se říká, nebylo šťastné, po jedenácti letech je ukončil rozvod, v 80. letech 19. století úkaz vzácný). Ze sedmi desítek sešitů (1872-1929) vznikl jeden svazek, zachycující snad to nejdůležitější.
Mimo jiné si v něm můžeme přečíst i pisatelčiny postřehy o Karlu Čapkovi. Nevíme, kolikrát si Anna Lauermannová-Mikschová (literární pseudonym Felix Téver, jak jistě vědí i absolventi učebních oborů s maturitou, pokud jim to nezapomněly říct jejich uštvané češtinářky) zapsala do deníků Čapkovo jméno, jisté je, že editorka předložila pět glos. První (24. 6. 1917): "Rutte (...) povídal o Čapcích, ona (Anna Maria Tilschová) se stále smála tím svým živočišným způsobem." Druhá (17. 1. 1918): "doktor Čapek" (vlastně jen položka v prezenční listině, i ten soupis návštěvníků je však výmluvný: "Masaryková" = Alice, "Novákovi" = Arne Novák s manželkou Jiřinou, "doktor Hoch" = Karel Hoch, novinář, v té době teprve budoucí otec fotografky Dagmar Hochové, atd.). Třetí (stále ze 17. 1. 1918): ... a také Weiner a Čapek a ti stáli jako přivolaní" je těsně před čtvrtou: "Čapek je, jak se zdá, trochu hrubý." Pátá zmínka o Karlu Čapkovi (ze 7. 3. 1918) je kuriózní tím, že "Čapkové" jsou jmenováni mezi těmi, kdo se nedostavili ("Dost lidí nepřišlo").
To jsou však jen drobečky z velkého koláče. Tady před námi ožívají velké postavy české kultury 19. a 20. století, charakterizované výstižnými zkratkami. Takto zachytila pisatelka například Arna Nováka, v době zápisu (14. 2. 1905) skoro pětadvacetiletého, a jeho matku, spisovatelku Terézu Novákovou (pochovala toho roku už své "třetí vyrostlé dítě", syn Vladimír, jenž byl "jen apatykářem", spáchal sebevraždu): "Pak zavolala syna Arneho. Přišel mladý učenec s unaveným okem, bezměrně vysokým, bledým čelem, s velkou hlavou na malé postavě, s větou z Nietzscheho k útěše matčině. 'Bolest je nedobrá,' řekl, 'nemá se jí člověk oddávati, život za to nestojí, život uplyne, je to vteřina, jen to, co je velikého, zůstane.' Matka, jakmile počal mluvit, zadívala se na něho s okem zářícím něhou a hrdostí, byla celá změněna, pohlížejíc na syna. Mně odsekl Arne na mé pozvání na neděli dosti neurčitě, že se nehodí do společnosti, že jsou jeho slečinkami knihy."
Ani ten, kdo má rád pikanterie, nepřijde zkrátka. Z rozmluvy s jedenapadesátiletým Juliem Zeyerem si čtyřicetiletá Anna Lauermannová-Mikschová zapsala 8. 3. 1893 mimo jiné toto: "Inu, vy jste právě zamilován." "Nikoli - já miluji - to je velký rozdíl." (...) "A jaképak má oči?" "Modré, či né, takové šedivé, modré, ty já nemiluju, modré oči mají husy." (...) "Poslouchejte, ona je vdaná?" "Inu, tojď se rozumí. (...) Ano, to je právě to krásné, kdybych ji snad viděl porád, tak by láska přešla, ale to je to, že ji vidím za čas."
Zdá se, že slečna Riedlbauchová vybírala šťastně.
