Období takzvané druhé republiky je pro český národ z celého dvacátého století možná nejpoučnější. S výkladem onoho kratičkého historického úseku však stále nejsme hotovi - a možná ani nikdy nebudeme. Dobře to vědí i autoři sborníku studií nazvaného Druhá republika: 167 obyčejných dnů / Politické a mediální klima a jeho reflexe. Editory paperbacku o 198 stranách (Nakladatelství Karolinum) jsou univerzitní pedagogové Jan Jirák, Petr Bednařík a Barbara Köpplová.
V úvodním slově pan Jirák opakuje, co by čtenáři sborníku snad mohli vědět ze školy, totiž že na konci září 1938 "byl zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie podepsán diktát zvaný mnichovská dohoda postupující pohraničí českých zemí Německu", že v polovině března 1939 "zbývající, okleštěné území obsadila německá armáda" a že poezie z té doby je "v některých případech (...) nadčasová". Přece jen však dospívá ke sdělení, že daný sborník se "snaží alespoň naznačit, které problémy a otázky mediálního provozu a veřejného života druhé republiky byly určující a významnou měrou se podílely na utváření dobového politického, kulturního a mediálního klimatu". "Publikace" (...) je podle pana Jiráka "výsledkem práce týmu, jehož práci (...) zaštítily a podpořily dvě spolupracující instituce". Výsledkem práce týmu, jehož práci...? Ano, právě tak: výsledkem práce týmu, jehož práci... Inu. Na podzim roku 2015 se v Praze konal dvoudenní seminář a při něm se zrodila "koncepce předkládané publikace".
Jak patrno, pan Jirák si oblíbil slovo "publikace", respektive sousloví "předkládaná publikace": na str. 7, kde jeho studie začíná, čteme o "této publikaci", na s. 8 o jednom "z hlavních cílů předkládané publikace", vzápětí cosi o "době přípravy této publikace" i o autorech "předkládané publikace". A na téže straně ještě jedna "Publikace" na začátku věty. V té chvíli musí čtenář se slabším žaludkem sborník odložit. Na dalších stranách je to dějepis, avšak ani závěrečných třináct řádků Jirákovy studie (nazvaných O knize) se bez toho úžasného slova neobejde, ve čtyřech větách straší třikrát (slovo "tým", pro pisatele rovněž nezbytné, taky třikrát): "Publikace Druhá republika...", "Na základě výsledků semináře byla vytvořena koncepce předkládané publikace. Přímým vkladem semináře do publikace je..." Skoro jako "výsledkem práce týmu, jehož práci". Ale nebuďme malicherní a zalistujme v tom svazku.
Zamyšlení Roberta Kvačka se jistě dobře poslouchalo na konferenci "19. října 2015 v Goethe-Institutu Praha", pro potřeby sborníku však mělo být propracováno - i stylisticky. Jan Gebhart nazval svůj příspěvek Od demokracie k totalitě - proměny politické scény a veřejného života druhé republiky. To německý historik Detlef Brandes je v detailech objevnější: jeho studie (Dva nesourodé světy. Němci za druhé, Česko-Slovenské republiky 1938-1939) například konstatuje, opírajíc se o zprávu ministerstva vnitra ze 7. 3. 1939, že za druhé republiky tu neexistovala "snad žádná akce etnických Němců, při níž by chyběla výzdoba prapory s hákovými kříži a kde by, jak žádaly předpisy, byla aspoň doplňkově československá trikolora". Zato dvojportrét Jiřího Pernese (Emanuel Moravec a Ferdinand Peroutka - dva bojovníci proti Mnichovu ve dnech druhé republiky) nic překvapivého nepřináší, a navíc v titulu poněkud publicisticky nadsazuje.
"Začátek konce německých vydavatelství v českých zemích v období druhé republiky" analyzuje Barbara Köpplová; podle ní zánik německého "tisku v Čechách se běžně spojuje s koncem druhé světové války", přitom jej však "poněkud paradoxně (...) předznamenala mnichovská dohoda a období tzv. druhé republiky". "Kinematografii v období druhé republiky" věnuje pozornost Petr Bednařík, zaměřující se na novou filmovou produkci (Cech panen Kutnohorských, U pokladny stál...) a připomínající i zákaz promítání snímků již hotových (Bílá nemoc, Hej, rup, Svět patří nám, Golem (Francie) či "Rotschildové" (USA, míněn jistě film Rothschildové, v originále The House of Rothschild).
Krátký, avšak hutný je příspěvek Františka Hrdličky Druhá republika a rozhlas. "Činnost Syndikátu československých novinářů v období druhé republiky" rekonstruuje Jan Cebe. Informace o tom, že českoslovenští novináři získali "z fondu londýnského starosty v úhrnu částku 858 000 korun", bude pro většinu čtenářů nová. Studie Pavla Suka Druhá republika na stránkách českých populárních týdeníků se opírá o poctivé rešerše, slušel by jí obrazový doprovod.
Sborník uzavírají dva texty: 1) práce Pavla Večeři Ke studiu druhorepublikového mediálního diskursu: Jak (ne)vyjít s Hitlerovým Německem, 2) sestřih besedy u kulatého stolu z 20. 10. 2015 (Marie Šedivá Koldinská, Jan Gebhart, Petr Bednařík, Pavel Zeman - o něm na rozdíl od ostatních nikde ani slovo).
Takže? Ale ano, i navzdory nespolehlivému jmennému rejstříku dobré. Pro studenty historie? Ne, spíše pro lidi se zájmem o ni.
