Na prahu letošního jara odešel Alexandr Kliment, dobrý spisovatel a čestný člověk (na rozdíl od řady svých generačních druhů nevlezl po roce 1945 do KSČ, neadoroval Stalina a Gottwalda), prvosignatář Charty 77, jemný a cudný muž stojící i ve svobodných letech stranou politického ruchu i kulturního provozu.
Na slavném IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 oslovil publikum Dámy a pánové (to tehdy věru nebylo běžné, Ludvík Vaculík ještě ze zvyku pozdravil Soudružky a soudruzi, Milan Kundera opatrně Vážení přátelé) a hned v první větě se vysmál Marxově tezi o svobodě jako poznané nutnosti: "... chápu mnohé, nikoliv však nutnost jako svobodu"; v závěru stručného, avšak úderného proslovu klidným hlasem pronesl: "Protože současná cenzurní praxe je neslučitelná s ústavou republiky, se stanovami našeho svazu a především s osobním svědomím každého spisovatele, navrhuji, aby byla zrušena. Navrhuji, aby se o této otázce na tomto shromáždění hlasovalo a aby náš sjezd v tomto smyslu pak předložil konkrétní návrh Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky."
V neděli 10. května 2015 u chrámu svaté Markéty v Praze-Břevnově jsem Alexandra Klimenta viděl naposled. Zbývalo pár minut do patnácté hodiny, kdy začínal varhanní koncert jeho přítelkyně Dorothey Fleischmannové. V první chvíli jsem si z odstupu nebyl jist, zda na lavičce sedí opravdu on, ale ano, kdo jiný, ostatně mi poslal pozvánku, nebylo to setkání nečekané. Tváře měl i na sluníčku pobledlé a vedle sebe vycházkovou hůl, to byla novinka. Při podání ruky však jako pravý gentleman povstal, byť s jistou námahou. Nebyl čas na dlouhé řeči, museli jsme pospíšit do baziliky.
Vybavuje se mi sedm pracovních setkání s ním na přelomu let 2008 a 2009. Zprvu jsem věru netušil, že udělat interview pro TÝDEN k jeho osmdesátinám (narodil se 30. 1. 1929) nebude jen tak. Sešli jsme se ponejprv v kavárně Louvre, byl v dobrém rozmaru, předal jsem mu papír s několika otázkami a vyložil svou představu bilančního rozhovoru, v němž bude vzpomínat na dětství, mládí i mužný věk. Něco jsme snědli, něco vypili, domluvili jsme se na termínu další schůzky a v dobrém se rozešli. Místo tentokrát určil on: restaurace u stanice metra Vyšehrad, tam prý rád chodívá.
Když jsem za týden vycházel z vagonu, viděl jsem ho, jak právě sestupuje po schodech od Kongresového centra. Bylo pod nulou, drobně sněžilo. Rozpažil s úmyslem mne obejmout, překvapen tím na můj vkus příliš důvěrným gestem jsem se nevzmohl na odpor, opravdu mě poplácal po zádech, a když se naše hlavy ocitly blízko sebe, zašeptal: "Pane Slomku, já jsem upadl." Ucukl jsem: "Propána! Kde? Tady? Nebo doma?" "Upadl jsem do alkoholismu." "Ale není to na vás poznat." "Snad ani cítit. Je to vodka." V restauraci mi pak nad konvičkou jasmínového čaje vyložil, že alkoholu holduje v tříměsíčních cyklech ("stodenní císařství"), potom zase stejně dlouho abstinuje. "Co pijete? A kdy?" "Od rána do večera. Všechno, pivo, víno, vodku." "Proč?" "Abych padl vstoje. Jako carský důstojník."
Z interview zase nebylo nic, ačkoli mysl pana Klimenta byla alkoholem jakoby nedotčená. Docela ladně přeskakoval ve vzpomínkách, snažil jsem se některé zapsat, nebylo to však ono. Domluvili jsme si další schůzku. A pak ještě dvě. Interview se rodilo velmi ztuha. Poprosil jsem kolegu fotografa, ať se se spisovatelem mezitím domluví a pořídí v jeho soukromí nějaké snímky. Stalo se. Když se však vrátil do redakce, lekl jsem se portrétů starce v županu, rozcuchaného a s pěstí zabořenou do pomačkané tváře. Nebyly publikovatelné. Teprve naše šesté setkání přineslo zlom. To už pan Kliment zase přísně abstinoval, v reakcích byl rychlý, formulačně jistý a pohotově vtipný, svižně líčil zasuté zážitky.
Sedmá schůzka se konala v redakci TÝDNE v Panské ulici č. 7, už jen kvůli autorizaci hotového textu. Přišel svátečně oblečen a hladce oholen jako na audienci do Buckinghamského paláce; přivolaný fotograf nevěřil svým očím. Rozhovor byl s novým portrétem publikován počátkem března, místo zprvu zamýšleného "Blíží se vaše osmdesátiny...", se v něm jen tak en passant muselo říci, že je již oslavil.
Ptal jsem se na jeho literární plány a také na to, kam by v české literatuře zařadil sám sebe. Odpověděl: "Nevím. Když jsem sloužil na vojně, v zákrytu jsem vždycky hodně trpěl. Uměl bych se zařadit, kdybych byl o dvacet roků mladší. Dnes vím, jak psát. Věcnost v obsahu, kombinace poezie a prozaické věty, jasná myšlenka vyjádřená obrazem a situací. Žádná pointa, nýbrž otazník. Mám ještě tisíc krásných námětů, ale už je pozdě."
Ano, bylo. Tak tedy sbohem, pane Klimente. Chrám svaté Markéty, místo pražského rozloučení s Jaroslavem Seifertem, budu mít do smrti spojený i s posledním setkáním s vámi. Nikdy na vás nezapomenu.
