Zdeňku Štichovi, jenž měl v sobotu v Ostravě pohřeb, komunisti doslova vymlátili mozek z hlavy. Jeho devět kamarádů, s nimiž Štich utíkal z lágru, postříleli a popravili.
Na sobotním pohřbu někdejšího politického vězně padesátých let Zdeňka Šticha v kostele sv. Jana Nepomuckého v Ostravě-Staré Bělé zaznělo i toto slovní spojení: "Po údajném konci komunismu v listopadu 1989." Vyslovil ho místopředseda Konfederace politických vězňů Leo Žídek, jenž je přesvědčen, že komunismus v Čechách a na Moravě dosud nebyl poražen. Partaj si prý jen vzala oddechový čas a nyní už opět startuje k novému politickému nástupu. Důstojník někdejší Pohraniční stráže Václav Sloup v radě Karlovarského kraje je jen jedním z důkazů, že už bylo vystřeleno ze startovní pistole.
A co hůře. Ke komunistické straně inklinuje stále více voličů, přičemž většina národa sází u volebních uren na exkomunisty, jak ukázaly prezidentské volby. I Miloš Zeman byl přece komunistou, přičemž je jedno, že reformním. Jak jsem napsal už letos v únoru, komunista je v každé době totožným druhem, jenž trpí stále stejnou nemocí, ať se píše rok 1933, 1983 nebo 2013. Neduh má jméno kolektivní ztráta paměti a lidem napadeným tímto bacilem není radno příliš důvěřovat. I Zeman v roce 1968 věděl, že stejná strana, do níž vstupuje, má ruce ponořené v krvi. Přesto vstoupil.
Na kolektivní ztrátu paměti jsem intenzivně myslel i po celý sobotní pohřeb Zdeňka Šticha, jenž zesnul v pětaosmdesáti letech. Když byl totiž v roce 1951 chycen po útěku z jáchymovského koncentračního tábora, vyšetřovatelé ho téměř umlátili k smrti. Štich při mučení ztratil paměť a nikdy už si nevzpomněl na dětství, dospívání, na svoji odbojovou činnost, zatčení, monstrproces ani na útěk z lágru a zatčení. Všechno se musel naučit znova a s pomocí přátel si osvojil i svůj zapomenutý osud politického rebela padesátých let. Až do své smrti proto před nebezpečím návratu komunismu varoval, kde jen mohl, a dokonce demonstroval při zasedání zastupitelstva Moravskoslezského kraje, které si do své rady zvolilo i několik bolševiků. Je to paradox. Člověk, jenž si nepamatuje, jak byl týrán komunistickými vyšetřovateli, zůstal až do své smrti bojovníkem za svobodu. Zato miliony Čechů a Moravanů, kteří se dnes při troše dobré vůle mohou dozvědět úplně vše o podstatě vražedného totalitního režimu, nic vědět nechtějí a s komunisty sympatizují.
I proto příběh Zdeňka Šticha znova připomínám. Jedenáct vězňů uteklo ze Čtrnáctky, jak se neosobně jmenoval jeden z lágrů kolem uranových dolů na Jáchymovsku, v polovině října 1951. A mezi nimi také Zdeněk Štich. Uprostřed noci se jim podařilo odzbrojit bachaře a získat tři samopaly a tři pistole. Přelezli dvojitý plot z ostnatého drátu a zmizeli ve tmě. "Na útěku jsme nebyli ani dvanáct hodin. Ukryti v lese, najednou slyšíme praskání větví. Dřevorubec? Bohužel, byl to esenbák," popisoval mi před lety neslavný konec útěku přímo Zdeněk Štich. Respektive, reprodukoval mi to, co mu po letech popsal jediný přeživší útěkář Karel Kukal. A také to, co sám vyčetl po roce 1989 v archivech StB.
Po útěku se vězni rozprchli na všechny strany. Rozehrála se divoká přestřelka a některým se podařilo skrýt mezi domy blízké vesnice. Zdeněk Štich vnikl do požární zbrojnice, převlékl se do hasičského, ale policejní rojnicí už později nepronikl ani v převleku. Zanedlouho útěkáře shromáždili v korekcích lágru. Bachaři v některých kobkách řádili jako šílení a Karel Kukal v řevu týraných rozpoznal i Zdeňka Šticha. Po drastickém výslechu vyšetřovatelé dopadeným vězňům připravili další překvapení. Přivedli je k pěti mrtvolám kamarádů, kteří zahynuli již při přestřelce.
Kdo přežil, musel počítat s trestem smrti. Z jedenácti uprchlých vězňů celou akci zaplatilo životem devět mladých kluků. Karel Kukal byl odsouzen na pětadvacet let a Šticha zachránila jeho úplná nemohoucnost spojená s totální ztrátou paměti. Komunisti si asi říkali, že ten už jim neuškodí, protože si nic nepamatuje. Zdeněk Štich si ale o zločinech komunismu i o svém případu všechno znova nastudoval a dokonce mi ukázal xerokopii dopisu jednoho z útěkářů, který byl napsán v popravčí cele na Pankráci. "Je to těžké umírat ve 24 letech, ale smrti se nebojím, ta není zlá. Proti tomu se nedá nic dělat a není žádné odvolání. Odcházím do tmy, z které není návratu...," napsal na rozloučenou Štichův spoluvězeň Boris Volek, popravený za útěk z lágru v listopadu 1952.
To už rakev se Zdeňkem Štichem vynášejí funebráci ze starobělského kostela. Zazní čestná salva pro hrdinu, jenž byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán medailí Za hrdinství. Komunismus se zatím nevrátil, s úlevou zjišťuji před chrámem, když vidím, že závěr pohřbu celoživotního antikomunisty si vzala do režie česká armáda. Až se po příštích parlamentních volbách stane ministrem obrany karlovarský pohraničník Václav Sloup, podobné "zneužití" armády už rozhodně nebude tolerováno.
