Očima Martina Hekrdly
Kulatý čtverec

Snad časem u nás nepůjde jen o to, kdo všechno krade i přes poledne, ale jakou politiku - zvláště ekonomickou a sociální - si zvolíme pro éru turbulencí a propadů. Ve volbách, zvláště pak parlamentních, by o řešení jít mělo. Pokud ovšem nepůjde jen o to, nějak se - jakkoli - dopachtit k vládní moci a čtyři roky u ní vydržet. Za každou cenu, třeba i proti vlastním voličům. Proti lidu i s LIDEM, což se v této zemi - celý svět to vidí - vůbec nevylučuje.

Jestliže na chvíli vystrčíme hlavu z českého krtince a promneme si oči, spatříme jádro současného, všude stejného sporu. Pravice zůstává "stranou nabídky", která si představuje, že lze udržením nižšího daňového zatížení firem a podobnou "motivací" bohatších lidí, od nichž se odsypává jen symbolicky, takříkajíc "roztočit kola výroby" (v duchu slov známé motivační písně padesátých let Hej, stalinovci, do rachoty zvesela). Smetana nakvedlaná z mléka prýštícího z cecíků ekonomiky prý pak prosákne dolů, mezi "socky".

Uklidňování finančních trhů není předmětem diskuse, nýbrž občanskou - a bohdá i ústavní - povinností.

Levice vystupuje jako "strana poptávky". Tvrdí, že všechno je obráceně. Nejdříve naplňme "spravedlivým" přerozdělováním kapsy lidí, realizujme na trhu zboží a služby (bez čehož návratnost investic nebude) a všechno ostatní - včetně luxusní spotřeby - bude nám (některým) přidáno. A třeba se i chvíli více zadlužme, ale nejen na spotřebu, nýbrž na infrastrukturu a reálnou ekonomiku vůbec.

Pravice i levice, strana nabídky i strana poptávky, spíše deregulátoři i spíše regulátoři, v podstatě pak spojují své hlasy v jedinou modlitbu: "Zdrávas, banko, milostiplná jsi mezi bankami, úvěry vezdejší dej nám dnes (když už ti, káčo, tiskneme peníze) a požehnaný plod života tvého: růst." A na stejném ošoupaném klekátku se obě strany s rukama zbožně sepjatýma strkají ostrými lokty, poněvadž přece jednou máme - jak pravil klasik Milouš Jakeš - "tu demogracii". To tedy máme.

Dvě strany téže mince

Že je v tomhle leccos shnilého, je nyní dobře vidět ve Španělsku, jehož banky vyprázdněné splasklou hypoteční bublinou mají dostat - lze-li to tak říci - "internacionální pomoc" ve výši 100 miliard eur. Pravda vždycky probleskne nečekaně a zdola. Jakýsi Lourdes Jimenéz, majitel malé španělské firmy, řekl agentuře Reuters: "Snaží se malovat situaci na růžovo. A banky mezitím dál dusí malé firmy kupováním vládních dluhopisů, místo aby půjčovaly nám." Bingo!

Kdo tenhle klíčový bod nepochopí, nepochopí už nikdy nic. Banky rvou likviditu do státu, který však ostošest škrtá výdaje, aby finanční kapitál nepotopila bouře na burzách anebo jej nerozpustila inflace. Malým a středním firmám nepůjčují, protože není žádná naděje na návratnost investic z této sféry reálného zboží a "nedigitálních" služeb, jejíž zisky se téměř rovnají výrobním nákladům.

Korporacím netřeba půjčovat vůbec (pokud se zrovna mezi sebou neskupují), protože sedí na vlastních stamiliardách likvidity získaných odčerpáním části zisku středního podnikatelského stavu. Hlavně však - stále, ba ještě víc - vydělaného ve finančním kasinu, kde je jakás takás naděje na slušné (a někdy až neslušné) marže.

To je jádro pudla. Z normálního trhu zboží a služeb, podkapitalizovaného a přesto přesyceného, zkrátka z normální nabídky a poptávky nelze vytáhnout dostatečný zisk. Všichni to vědí, protože problém trvá a narůstá už čtyřicet let. Všichni vědí, že bubliny "asijských tygrů" či "nové ekonomiky" v 90. letech a takzvaný velký transfer od technologické bubliny do nemovitostí po roce 2000 vznikaly, vznikají a budou vznikat z nedostatečných marží užitečného, nevirtuálního byznysu.

Svět je obsazen, vydolován a nadoraz zhodnocen. A vítězství strany poptávky nad stranou nabídky (nebo naopak) s tím nic nenadělá.

Jestli tohle není kvadratura kruhu, tedy kulatý čtverec a slepá ulička, pak jsem nabídkový Kalousek. Anebo. Proč ne? - poptávkový Sobotka, druhá strana jednoho a téhož systémového maléru.