První politická chyba lidí, kteří se přidržují - stále ještě Sobotkova - kormidla ČSSD, se začíná rýsovat zřetelně. Ještě dlouho po demisi premiéra Nečase 17. června věřili vskutku neuvěřitelnému předpokladu, že je možné brát vážně slova představitelů pravicové vládní koalice o předčasných volbách jako "nejčistším řešení". Jen v takovém případě by totiž bylo smysluplné jménem Lidového domu odmítnout výzvu hradního pána k prvnímu letošnímu pokusu o sestavení nové vlády právě tou stranou, která ve volbách 2010 "utrpěla vítězství" (mocensky nezúročitelné, do opozice přímo vedoucí).
Je demonstrací amatérismu vznesení požadavku na tenhle pokus až poté, kdy je dávno zjevné i "mimoňům", co bylo zjevné předem - že Miloš Zeman vloží mezi comeback pravicové stojedničky vlastní model kabinetu sestaveného z jeho politických přátel a služebníků. Že se pokusí o formu vlády, představující jakési prodloužení jeho superega. A že bude vydírat "politickou scénu" vidinou premiérky Miroslavy Němcové, což jistě je za celé půlstoletí - od natočení filmů Psycho a Ptáci Alfrédem Hitchcockem - slušný horor. Zeman nemusí kývnout lídrovi, jenž předchozí nabídku odmítl. Ukáže mu asi 101 notářsky ověřených podpisů, odpřednáší zásady parlamentní demokracie. A závěrem uvede, že "idiotské" nejsou jen ústavní zvyklosti nebo výstupy práce novinářů (a jiných "center negativní deviace"), ale i činy některých politiků.
Levicový volič jen zírá. Myslel si, že touto dobou bude unášen už jen vírem radostného karnevalu z konce Nečasovy éry a odpočine si od tanečního reje leda tak "minutami nenávisti" (je-li zde přípustný Orwellův termín) nad ruinami, které za sebou piráti ze Strakovky zanechali. Místo toho se rozpoutaly "minuty nenávisti" mezi "levicovými subjekty" navzájem, mezi senátorem, neúspěšným kandidátem na prezidenta a členem stínové vlády ČSSD Jiřím Dienstbierem a místopředsedou Michalem Haškem, kteří si veřejně lají do politiků "bez sebereflexe" (Dienstbier o Haškovi) či "frustrovaných solitérů" (Hašek o Dienstbierovi).
V běhu jsou jen o málo zabalenější přestřelky mezi předsedou strany Sobotkou a předsedou země (prezidentem) Zemanem. Ten první na sebe prý zbaběle nechtěl, prostě nechtěl (co s takovým chlápkem?), vzít zodpovědnost (Zeman o Sobotkovi), ten druhý dráždí ducha ústavy "dobrodružstvím" a "šidítkem pro levicové voliče", tedy Rusnokovou vládou (Sobotka o Zemanovi). Předseda ČSSD se bije - zcela ve shodě s tandemem ODS-TOP 09 - za návrat "ke standardním parlamentním procesům" a zvažuje - v případě ziskání puvoáru k sestavování vlády - diskusi s bývalou koalicí o "zpřesnění pravomocí prezidenta republiky" (řekl Sobotka, byť tenhle nápad je "duševním vlastnictvím" Miroslava Kalouska, ano, má na něj copyright on). A to vše - divno dost - činí Sobotka proto, aby zajistil "dlouhodobou změnu politiky" na "principech solidarity a sociální spravedlnosti".
Nepochopili klasika
Mimochodem (ale je to důležité): Machiavelli mínil, že silnou osobnost je buď nutné jednoduše zlikvidovat (pokud je vladař silnější), nebo přitáhnout do vladařových služeb. Je-li takovým potenciálním (velmi slabým) vladařem ČSSD, pak v únoru 1993 učinila dobře, když golema Miloše Zemana zvolila předsedou (ač nedlouho předtím tvrdil, že v normální zemi s normální pravicí byl by spíš středovým "svobodným demokratem"). Z jeho hesel, že je třeba "jít vládě po krku" kvůli "spálené zemi", ovšem sociální demokraté (na rozdíl od voličů) od začátku apartně omdlévali. A při nejbližší příležitosti - prezidentské volbě 2003 - Zemana ze služeb hnali jako z maštale čeledína. Se všemi důsledky. Přeběhlíci, Topolánkova vláda, ba i o rok posunuté (a de facto prohrané) volby 2010 jsou ve skutečnosti dílem politicky nevyvinutých (nezbytný machivelismus nechápajících) neosobností ČSSD. Schizofrenní levicová stereonabídka pro boj o Hrad a dnešní problémy s Hradem, kde se bytostný svobodný demokrat se zbytky demokrata sociálního možná právě teď mění v autokrata bez přívlastků, jsou především jejich dílo. Jediný "jájíček" nikdy žádnou demokracii nezničil.
Co se stalo, nelze odestát. V určitém smyslu je teď v zásadě jedno, jak vypadá reálná situace a aritmetika poslaneckých mandátů, která Rusnokově - natož případné Sobotkově vládě - nepřeje. Je jedno, jak mylné či správné (nehodící se škrtněte) je Haškovo rozšiřování "koaličního potenciálu" ČSSD o SPOZ, prý "levostředový" subjekt. Je jedno, jak si Sobotka s Dienstbierem představují "autentickou levici" v podobě jednobarevné vlády s tichou podporou komunistů, což - jak víme od samotného Kalouska a jeho "rudé paroubkiády" 2006, která ho smetla z čela lidovců - vůbec nic nevylučuje. Je dokonce i jedno, zda Miloš Zeman pobývá v politice opravdu jen proto, aby si zchladil žáhu na "zrádcích" z dramatu první prezidentské volby před deseti lety. Ale co jedno není (nebo by být politikům nemělo), to jsou občané České republiky.
Lidé se dívají. Lidé čtou kvartálně zhruba o třech stovkách zločinů Miloše Zemana (dokonaných i plánovaných), ačkoli i těch "případů majora Zemana" bylo přece jen třicet. Lidem je to divné. A je jim smutno z takové doby a z takové levice. Smutno je v zemi, kde od posledního čtvrtletí 2011 stále probíhá nejdelší recese v historii, kde ctihodní političtí představitelé častují policisty i žalobce bezmála slůvky z kriminálnického slangu a kde - stálo ve čtvrtečních novinách černé na bílém - "okamžik systémového obratu zůstává ve hvězdách."
