Očima Ivana Motýla
Levná kořala je sestra bídy aneb Bakalovy ovečky

První oběti nelegálního alkoholu pocházejí z hornického sídliště, které patří firmě RPG uhlobarona Zdeňka Bakaly.

Za byt 1 + 1 na šeredném havířovském sídlišti Šumbark platí Libuše Pucková (58) společnosti RPG čili uhlobaronovi Zdeňku Bakalovi měsíční nájem 5210 korun a za energie připlatí 1090 korun. Její předčasný důchod ale činí jen 5900 korun. Třicet let dřela na ostravské Nové huti jako vazačka, upínala ocelové profily. Teď je v předčasném důchodu a žije z čínských polévek. A maso si kupuje jen výjimečně.

Takto v Šumbarku živoří většina obyvatel Bakalova sídliště. Mnozí však rezignovali i na ten kousek masa a raději si dají skleničku kořalky. Svět je po každé štamprli rumu za dvanáct korun přece jen o něco krásnější. Ale nikdo z těch, co popíjeli kořalky z trafiky v Šumbarku, samozřejmě nepočítal s tím, že ten krásnější svět se může změnit v onen svět. Trafikant Martin, který kořalku prodával, skončil ve vazbě, ale lidé svého prodejce brání, že prý určitě nechtěl nikoho zabít. Nechtěl, jen dělal zákazníkům život snesitelnějším. Už léta kupoval levný nelegální alkohol, aby ho mohl levně prodat.

Na štamrpli za třicet korun v Šumbarku prostě nikdo nemá. Všichni přitom věděli, že popíjejí denaturovaný líh pašovaný z Polska či Ukrajiny, z něhož zlaté české ručičky dokážou přidaný denaturant opět eliminovat, například i pomocí sava. Občas to ale nevyjde a v pašovaném lihu zůstane trochu víc metanolu, než kolik ho člověk snese.

Za první republiky se ztroskotanci z Ostravska scházeli na uhelných haldách a taktéž tam popíjeli levnou kořalu pochybeného původu: denaturák čili bren. Tyhle partičky si říkaly brenpartyje, a když někdo oslepl nebo se po kořale už vůbec neprobudil, nikdo se moc nedivil. To byly časy divokého kapitalismu, kdy se železárnám a dolům ve vlastnictví Rothschildů říkalo "Rothschildovy mordovny". Bůh mě ochraňuj, abych chválil komunismus, diktatura ale dokázala nelegální produkci alkoholu zcela zlikvidovat, neboť bylo v zájmu státu, aby sám prodával levné kořalky a dostatečně otupoval národ, aby neremcal a nechystal revoluce.

Po roce 1989 se ale na scénu vrátila stará známá písnička. Chudáků přibývá a přímo úměrně s jejich množstvím přibývá i barelů s podezřelou vodkou. Na hornickém sídlišti v Hlučíně u Ostravy, které rovněž patří uhlobaronovi Bakalovi, právě zavírá jediná hospoda  s hernou v bývalém kulturáku. Podle hospodského proto, že Bakala zvýšil nájem za podnik z 160 tisíc na neuvěřitelných 200 tisíc korun měsíčně. Hostinec byl ale dosud zárukou, že hosté dostávali kvalitní lihoviny, které nájemce nakupoval v Makru. Teď se kořalové nejspíš přesunou k nějaké z okolních večerek či trafik, o nichž se traduje, že tam často prodávají lihoviny hodně pochybného původu.

Levná kořala je prostě sestra bídy. A jediným lékem, jak vyloučit další úmrtí, je asi prohibice. Ta ale není v zájmu státu, jehož podstatnou část rozpočtu tvoří daně z výroby a prodeje lihu. A konečně ani v zájmu pana Bakaly, protože nájemník s vypitým mozkem se mění v poslušnou ovečku, která jen trochu reptá nad lahví a nakonec vydřidušské nájemné vždy nějak zaplatí.