Voliči sociální demokracie to nemají lehké nikde na světě. Ruku do ohně za "svoji" stranu už dávno nedávají a velmi často ji volí jako "menší zlo" vůči neoliberální pravici. Čitelné jsou sociálně demokratické, socialistické a labouristické - tedy středolevé - strany stále méně a občas se v očích občanů stávají dokonce "větším zlem" (jak se jim to přihodilo ve Španělsku, Řecku, Portugalsku, na Islandu - a vlastně i v té Itálii, kde z vítězství nestandardního komika nejvíc vytěžil nezničitelný rytíř Berlusconi). Příští rok i u nás vypukne problém s totožností levého středu, s jehož vítězstvím se počítá.
K pramálo legitimní vládě Nečasových packalů netřeba snad pokaždé nasmolit úplný soupis jejích nekompetencí ve všech sférách státní moci a správy. Skoro se už stydím napsat, že vláda prohlubuje recesi. Pouhá existence vlády ODS, TOP 09 a LIDEM je vlastně nejsilnější "opoziční politickou stranou"; je to harakiri v přímém přenosu, v němž by měl na obrazovce svítit nápis: "Upozorňujeme diváky, že následující záběry jsou šokující."
Negativní vymezení vůči vládě se zkrátka nalevo od středu (ba od pravého středu) jeví jako naprostá samozřejmost. Také proto je s podivem, že mnozí levicoví voliči pokládají kritiku "svých" politiků za obhajobu takové vlády. Hodně je to rozčiluje. Je-li vláda neobhajitelná, neznamená to, že opozice je nekritizovatelná. A nejen z toho důvodu, že sám Miloš Zeman ve svém první polistopadové dílku Naše posttotalitní krize a její možná východiska (1991), které se stalo jeho vstupenkou do ČSSD, pokládal na prahu nové svobody za nutné použít zdrcující motto: "Po jednom zlu může přijít jiné zlo, ještě horší." (Michel de Montaigne).
Nervozita v podvědomí
Ta jistá nedůtklivost levicového elektorátu, ta vzrůstající háklivost na kritiku jeho lídrů, na kritiku předpokládaných politických štábů "obyčejných lidí" (jak svým voličům říkával Jiří Paroubek alias "Kdo z vás to má?"), vychází z toho, že jediný skutečný lídr s levicovým nátěrem je v této zemi - není o tom pochyb - Miloš Zeman. Ale že zároveň Zemanovy názory a přístupy jsou - mírně řečeno - kontroverzní, s reprezentativní a ceremoniální povahou prezidentské funkce neslučitelné, ústavu napínající na skřipec a levicové hodnoty lámající v kole. I zde si odpustím soupis lamentací (velvyslanci, antiprofesor, ekologové, islámská anticivilizace, natažené dlaně na neproduktivní spotřebu). Nechám ekonomy, aby se pozastavovali nad Hradem navrhovanou proměnou ministerstva pro místní rozvoj v "ministerstvo veřejných prací" (nápad spíše drábkovský než rooseveltovský) a nad zavedením fixního podílu investic ve státním rozpočtu (kde už opravdu zůstává rozum stát).
Jde o to, že nervozita voličů, ba jejich až úpěnlivá obrana zemanovského "menšího zla" vůči všem "knížatům krve i ducha" vyvěrá z neodbytných obav, že přece jen asi leccos na tom
Bonapartovi nehraje.
Na lid ovšem tlačí zásadní myšlenka: nebyla, není jiná možnost! Imperativ finále prezidentských voleb trvá, pokud se ještě nevystupňoval! I kdybychom však ze Zemana škrtli všechny kontroverze, i kdybychom si je násilím odmysleli, jak mnoho voličů činí, zůstal by prostý fakt, že prezident republiky nebude sám subjektem parlamentních voleb 2014, leda přes svoji vlastní stranu SPO-Z a prostřednictvím "svých lidí" v ČSSD. A to je prvek, který levicovým voličům komplikuje čitelnost "vyvolené" strany a vlastní (ne)volbu. Pro ty, kdož chtějí změnu zleva, stává se příští rok těžkým výběrem z neuchopitelných a mnohohlavých totožností. Místo několika záchytných bodů mají před sebou rozsypaný čaj. I proto si vyvracejí krky zíráním k Hradu. Je to zoufalství.
Hlavolam 2014
Podívejme se na tu změť. Stále je zde politická hlava-nehlava, postava senátora Jiřího Dienstbiera, který přece jenom při svém hradním tažení posbíral hlasy několika set tisíc Češek a Čechů (a potom odmítl Zemana podpořit, neboť by tím "popřel sám sebe"). Vymetli ho tedy z vedení strany, ne však ze stínové vlády. Ve stejné vládě stínů je bytostný antizemanovec (nejnověji ekolog) Vladimír Špidla, jenž přímo podpořil knížecí tábor. A vedle lavírujcího Bohuslava Sobotky stojí Michal Hašek tíhnoucí k Zemanovi, alergický na "průnik programů" ČSSD a KSČM a vždy připravený "příteli předsedovi" namydlit schody (a veřejně to tuze přesvědčivě popírat). A kolem dokola chodí ekonom Jan Mládek a mumlá cosi o tom, že je "bez velkých programů" potřeba "vzbudit důvěru" mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Například reformami (raději však vymyslíme jiné slovo), jež zajistí naši konkurenceschopnost stagnací mezd "při vyšším výkonu". Kolik nadšených lidí se asi příští rok v té tlačenici u volebních uren ušlape?
Budou tu s námi Zemanovy bonmoty, ba i hluboké pravdy, rychlokvašená účelová SPO-Z, poněkud rozvrkočená ČSSD a různé líhně moralizujících hub po českém korupčním dešti - Babišovo ANO 2011, Okamurův Úsvit přímé demokracie, "obrozené" Věci veřejné... Po ruce bude hotový bleší trh pro naštvané voliče, velmi znejistělé kvalitou nabízeného zboží, kterou však Česká obchodní inspekce do voleb určitě nezkontroluje. A tak to, zda levice v parlamentním klání obstojí - i čistě aritmeticky vzato - je stále ještě skutečný rébus.
