Pátečník Jaromíra Slomka
Mezi pasivní rezistencí a kolaborací

Obálku knižní studie Jiřího Křesťana (nar. 1957) nazvané Případ Václava Talicha (vydal Filip Tomáš - Akropolis, 206 str.) tvoří fotografie pořízená 6. listopadu 1940: v Národním divadle rozmlouvá věhlasný dirigent s Josephem Goebbelsem, asistují dva oficíři a prezident Emil Hácha, všichni stojí a víceméně se usmívají, taková krátká přátelská debata.

Autor připomíná hned na chlopni přebalu, že Talich, "jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů", byl v květnu 1945 "obviněn z kolaborace a do konce června vězněn. Obvinění jej v březnu 1946 definitivně zprostila příslušná trestní komise nalézací, přesto mu byly kladeny překážky v uplatnění." Jak to s Talichem za německého protektorátu, po válce a v letech komunistické totality bylo, líčí Křesťan na základě bohaté literatury a pramenů, z nichž vytěžil lecjaký pozoruhodný detail. Obrazový doprovod (často neznámé dobové fotografie, snímky archivních dokumentů atd.) spolehlivě upoutá pozornost i těch čtenářů, jimž by snad výklad připadal zdlouhavý a konfuzní.

Tuto práci je třeba číst velmi pozorně, autor z neobjasněných důvodů nepostupuje chronologicky, jeho digrese, snad záměrné, plynulosti recepce ubližují. Hned začátek je poněkud románový či filmový, po dedikaci ("Martině, Honzovi a Pavlovi za vše pěkné, co přetrvá" - nestačilo to dotyčným vlastnoručně vepsat do jejich exemplářů?) se bez jakéhokoli úvodu, titulku či alespoň iniciály (skoro to vypadá, že při vazbě se ztratil jeden arch) ocitáme uprostřed až později vysvětleného a časově zařazeného aktu: "Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, houslový virtuos Váša Příhoda, skladatel Celestin Rypl, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů." Národní ceny předával v Obecním domě 12. července 1942 Emanuel Moravec (či "lysohlavec", jak mu říká Křesťan vynalézavě).

Pak se přece jen dostaneme k Talichovi (také on byl oceněn, také on si zahajloval) a jeho jednání v letech, kdy jsme měli dva prezidenty, jednoho v Praze (respektive v Lánech), druhého v Londýně. Proč ale musíme číst některé informace opakovaně? Hle, na str. 41: "Hned po příchodu do Prahy volal Talich do Národního divadla. U aparátu zastihl režiséra Ferdinanda Pujmana (...)." Ten ho "požádal, aby do divadla nechodil. Musí být prošetřeno jeho chování za okupace." Str. 103: "Telefon v Národním divadle, v němž zazněly 10. května 1945 věty zapovídající Talichovi vstoupit do národního svatostánku, zvedl přece jiný žák Nejedlého - Ferdinand Pujman." A do třetice - str. 138: "... značně ochladl vztah mezi Nejedlým a jím dlouho favorizovaným Ferdinandem Pujmanem (shodou okolností to byl on, kdo 10. května 1945 zvedl telefon v Národním divadle a Talichovi oznámil, že do 'zlaté kapličky' už nemá chodit)." Člověk se skoro bojí, kolikrát ještě bude na dalších stránkách Pujman "zvedat telefon". Pardon, ale od toho jsou lektoři a redakce; inu, asi ne vždycky.

"Talichovské téma je živé," míní Křesťan, maje na mysli hledání hranice mezi pasivní rezistencí a kolaborací s totalitním režimem. Jaké úlitby byly tolerovatelné? Co už bylo nemorální? "My, Češi[,] máme raději dějiny, které se nestaly," generalizuje autor. "Neradi pochybujeme a neradi vážíme na vážkách jemných, lékárnických, máme raději jednoduché ortely," ví. Ale ne. Právě dějiny, které se staly, jsou přece úžasné. A vážit na lékárnických vážkách? Jak vzrušující rozkoš pro toho, kdo se o to někdy pokusil.