Prostudoval jsem si několik zajímavých článků. Reflektovaly nedávné výroky komunistické poslankyně Marty Semelové, která zlehčila proces s Miladou Horákovou. V pořadu Hyde Park České televize například zapochybovala o tom, že bylo přiznání Horákové odsouzené k smrti vynucené.
Zaujal mě Ondřej Slačálek (v A2). Popisuje, že Semelová nejen dodala antikomunistům přesně to, co potřebují, ale navíc, že její výrok šokuje mírou čehosi, o čem divák s jistotou neví, zda to je hloupost, nebo krutost.
Ovšem rádoby komparativní přístup, s nímž tito intelektuálové na levici (zvlášť hluboce humanisticky zaměření) poslední dobou často pracují, celkový čtenářský prožitek kazí. Fakticky jde o srovnávání zločinů komunismu se zločiny kapitalismu a jiných režimů, jakkoli na druhou stranu rozumím, že vycházejí-li články s titulky "Denně umře deset komunistů. To je málo", mají potřebu reagovat.
I Slačálek v textu o pomatené Semelové neopomene tak připomenout žižkovské náměstí pojmenované po Winstonu Churchillovi. Současně upozorní, že Churchill 12. května 1919 prohlásil, že silně podporuje užití otrávených plynů proti necivilizovaným kmenům. A taktéž vzpomene, že když byl Churchill v padesátých letech podruhé premiérem, provozovali Britové koncentrační tábory v Keni, kde bylo vězněno podle odhadů osmdesát až tři sta tisíc lidí. Svůj článek pak uzavírá slovy, že dokud budeme mít na Žižkově Churchillovo náměstí a Churchillovu sochu, bude to jasný signál. "Signál toho, že se vůči obětem britského kolonialismu dopouštíme stejného popíračství jako Semelová vůči justiční vraždě Milady Horákové".
Podobné schéma jako u Slačálka lze nalézt i u autorky Alexandry Uhlové (Deník Referendum), jež se zabývá již zmíněným antikomunismem, respektive kritikou účelového zneužívání antikomunismu pravicí. Uhlová nezapomene ve svém článku "Jsem komunistka" nejprve zmínit, že nejčastější výtka levici je, že obhajuje komunismus a myšlenky, které způsobily tolik zla, ale pak vzápětí upozorňuje na zlo kolonialismu: "Vezměme si třeba největší známou genocidu v dějinách lidstva, kde na kaučukových plantážích belgického Konga, které dodávaly surovou gumu pro evropský průmysl, zemřelo na nucených pracích minimálně deset milionů lidí. Nebo otroctví a holocaust."
Samozřejmě, že šlo o zločiny - o bestiální zločiny ať už kapitalismu, či fašismu. Ale aby bylo zřejmé, co chci vlastně sdělit: nijak mi nevadí, když prostřednictvím této prosté komparace, byť zjednodušené, jednotlivý levicový intelektuál bojuje proti antikomunismu a poukazuje na to, že deformovat lze kterýkoli režim na světě, nikoli pouze socialistické zřízení. Anebo když takto ospravedlňuje své smýšlení oproti přesvědčení jinému.
Ovšem vadí mi už, že z těchto přirovnání, která chtě nechtě zločiny komunismu relativizují už jenom tím, že zločin rozdělují na komunistický a kapitalistický, stává se kvůli jejich nadužívání klišé - ideologická fráze, která opakováním ztrácí smysl.
Rozdělování zločinů na rudé, modré, zelené, hnědé je omyl. Zločin není ani malý, ani velký, ani pravicový, ani levicový. Je jenom zločin, byť nejen společenské poměry, ale i otázka normality jsou v jednotlivých etapách vývoje společnosti nesrovnatelné.
