Pražský podnikatel Roman Janoušek má všeobecně dost pošramocenou pověst. Pokud bychom měli věřit všemu, co se o něm vykládá, patrně bychom ho museli na pomyslném žebříčku zloduchů zařadit někam mezi Fantomase a Lexe Luthora. Když se řekne jméno Janoušek, přinejmenším většina obyvatel hlavního města je bude mít spojeno s nebetyčnou korupcí a ovlivňováním veřejných zakázek. Potíž je v tom, že se nic z těchto drbů nikdy nepovedlo prokázat: Česká justice se jimi přesto nechává ovlivňovat.
Roman Janoušek byl odsouzen za to, že autem porazil ženu. Už jen letmým pohledem na průběh dosavadních soudů je snadno zjistitelné, že pracovaly pod značným tlakem nálady ve společnosti. To se soudům občas stává a je jejich povinností, aby těmto tlakům dokázaly odolávat. Justice se nesmí stát jakobínskou úderkou, která rozdává drakonické tresty na základě aktuální veřejné poptávky. A právě to se v Janouškově případě (a jak si ještě ukážeme, nejen v jeho) stalo.
"Když mu nemůžeme dokázat korupci a klientelismus, usmažíme ho na něčem jiném." Jako by se soudy v případu Romana Janouška řídily přesně tímto heslem. Existuje podezření, že nevzaly v potaz možnost, že Janoušek skutečně mohl mít v době, kdy došlo k nehodě, zdravotní potíže. Teď se jeho právníci pokoušejí obnovit proces právě s přihlédnutím k těmto doposud přehlíženým faktům. Určitě bude zaznívat, že lotr Janoušek dělá všechno pro to, aby se nemusel vracet do vězení. Jenže soudy se tím nesmějí nechat ovlivnit. Kdokoli, tedy i "lotr Janoušek", má mít právo na nestrannou a neovlivněnou spravedlnost. Jakmile justice vychází vstříc veřejné poptávce, stává se z ní státem tolerovaný nebo (a to je ještě horší) podporovaný lynč.
Zajímavě se k tomuto problému vyjádřil pražský Nejvyšší soud. Ten se zastal jiného ikonického "lotra", podnikatele Iva Rittiga. O tom v letech 2011 a 2012 Národní fond proti korupci zveřejnil řadu denunciací. Mluvilo se o "těžké korupci", Rittig byl označován za "zloděje a tuneláře", který "rozkrádá všechno, co je české".
Důsledkem této hysterie byly monstrózní zásahy policie, domovní prohlídky u Rittiga a lidí, kteří s ním měli být propojeni. Kvůli Rittigově kauze padla vláda vedená Petrem Nečasem, jehož partnerku Janu Nagyovou (dnes už Nečasovou) policisté ponižujícím způsobem předváděli veřejnosti spoutanou jako nebezpečnou vražedkyni. Česká společnost v tu chvíli jásala tak, jak jásá každý dav, když se mu předvádí dostatečně opulentní poprava. Jenže přešlo pár let a Ivo Rittig je před zákonem stále nevinný. Celý konstrukt o obrovském korupčním a klientelistickém spiknutí se rozpadl na prach. Zůstalo jen znechucení a rostoucí pochybnosti o morální integritě lidí, kteří řeší kriminalitu v těch nejvyšších patrech. Na pozadí hroutící se vlády tehdejší premiér Petr Nečas tvrdil něco v tom smyslu, že došlo ke státnímu převratu vedenému policejními plukovníky a zdivočelými státními zástupci. Tehdy ho za ta slova málem ukřižovali, dnes se ukazuje, že měl pravdu.
Zpátky ke spravedlnosti. Je dvojsečná. Stačí, aby se změnily okolnosti, a ti samí lidé, kteří se snažili uštvat Janouška, Rittiga nebo Nečase s Nagyovou, se mohou snadno změnit ve štvance. Pánové Ištvan a Šlachta o tom nejspíše už v dohledné době budou moci vyprávět zážitky z vlastní zkušenosti. A až ta chvíle přijde, mohou jen doufat, že se proti nim nezvedne stejná vlna hysterie, jakou pravděpodobně cílené úniky informací a masivní kampaně zvedly proti "lotrům, kmotrům a zlojedům". Třeba budou jednou nejen Ištvan a Šlachta souzeni - před soud se totiž může dostat každý. Jestliže dnes mluvím o tom, že si spravedlnost zaslouží i člověk, který se jeví jako jasný zloduch, je to právě proto, že na místě zloducha se docela snadno může ocitnout kdokoli.
Autor je šéfredaktor časopisu Faktor S.
