Rusko je demokratické, demokratičtější, než si prostý volič nebo blbý novinář myslí, vzkázal v rozhovoru pro Evropské hodnoty Miloš Zeman. A určitě se ještě zlepší a za pár let bude plnohodnotným a cenným členem Evropské unie. Za pár měsíců to bude čtvrtstoletí, kdy skončila ruská (sovětská) okupace střední a východní Evropy. Rusové odtáhli a Středoevropané si oddechli. A zapomněli.
Zeman není první v českých dějinách, který je přitahován magnetismem slovanského dubiska na východě. Už národní obrozenci snili o říši všech Slovanů holubičí povahy pod vedením ruského cara, přitom stačilo ujet pár kilometrů na sever a Poláci by nesmysl o ruské mírumilovnosti rychle vyvrátili. Slavjanofilský byl první československý premiér Karel Kramář, na východ pošilhával i Edvard Beneš. O orientaci komunistů netřeba obšírně psát. Poslední můry lákané ruskou lampou jsou Václav Klaus, polofašistický spolek kolem kvazinovináře a antisemity A. B. Bartoše nebo prorusky třeštící skupinka Přátelé Ruska v ČR exsenátora Jiřího Vyvadila. Naštěstí posledně zmiňované iniciativy jsou jen karikatury.
Rusko nepatří do Evropy, i kdyby stokrát chtělo a tisíckrát toužilo po jejím uznání. Rusko není hráz bránící Evropu. Je úplně jedno, jestli mu vládne car, generální tajemník nebo prezident. Je kontinentální říše, jejíž podstata je rozšiřovat se. Smyslem je zabírat (osvobozovat, chránit, stabilizovat) nová území. To platilo staletí. Před 25 lety se mu stala křivda, přišlo o území, které získalo za staletí ve jménu národa, Boha nebo pracujícího lidu. A bude je chtít zpátky, tentokrát nejspíš ve jménu národa.
Zeman argumentuje, že Rusko ekonomicky roste, a aby dál rostlo, potřebuje se rozvíjet a to bez demokratizace nejde. Problém je, že toto je logika kapitalistického Západu 21. století, kdežto Rusko uvažuje v termínech feudálního 18. století. Klíčovými slovy kapitalismu jsou peníze a byznys, feudalismu půda, území. Měřítkem úspěchu západní vlády je hospodářský růst a nasycení voličských krků, východ ještě pořád víc saturuje uspokojení s dobytím území.
Evropa nejpozději v 60. letech 20. století zjistila, že kolonie jsou k ničemu, protože jsou drahé a ve výsledku stojí víc, než vydělají. Rusko ochotně investuje obrovské prostředky, aby udrželo své kolonie. Čečensko. Gruzii sebralo Jižní Osetii a Abcházii. Udržuje vojsko v Podněstří. Obsadilo území Ukrajiny a odtrhlo Krym. A rozhodně nejeví známky nasycení.
"Jakýkoli ruský představitel si v budoucnosti uvědomí, že v Rusku už dnes existuje faktická ekonomická stagnace. Ta se s časovým zpožděním promítá do poklesu životní úrovně, narůstající korupce atd. Bude tedy v zájmu Ruska a jeho politických elit, aby provedlo další demokratizační kroky," říká Zeman. To není zbožné přání, to je nesmysl. Rusko se ekonomicky propadlo po pádu komunismu a nevedlo to k demokratizaci, ale k autoritativní vládě Vladimira Putina. Za čtvrtstoletí se v Rusku ani jeho okolí nevytvořil žádný demokratický režim, nikde není fungující opozice. Tolerance, dodržování práva nebo liberální hodnoty jsou sprostá slova, ne cíle, k nimž by postsovětské státy směřovaly. Bez ohledu na to, jak ekonomicky prosperují.
Panslavismus českých buditelů u Zemana nahradila primitivní víra, že ekonomika vše vyřeší. Přitom si ale protiřečí, protože podobnou funkci ekonomice nedává v případě muslimských zemí, kde by se na rozdíl od Ruska daly najít příklady, že demokracie jakž takž může fungovat. Tam vidí jinou civilizaci, které je třeba se bránit. Jenže Rusko je zrovna tak jiná civilizace, se kterou máme mít přátelské vztahy, vést obchod, spolupracovat v umění vědě etc. Ale nic víc.
Členství v EU by pro Rusko prostě byla jiná forma rozšíření říše a splnění odvěkého snu sahat až k teplému moři. Rusko by nebylo protiváhou trojici Británie, Francie a Německa, to by byly pouze provincie s o něco širší autonomií než Polsko, Česko nebo Slovensko, o Pobaltí nebo Ukrajině nemluvě.
Rusko v Evropské unii je nebezpečný nápad.
"Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí," napsal před jedním a půl stoletím Karel Havlíček Borovský.
