Čert vezmi ÚSTR. Málokoho doopravdy zajímá. Byl holt přistižen (jako politické monstrum) a bude mu - nejen Herman - USTřižen (politickou silou protivníka). Ilustrace známého přísloví: "Kdo s čím zachází, tím také schází." Nuda. Nanejvýš s poučením, že institucionální potraty neradno tvrdohlavě držet v inkubátorech.
Čert ale už dopustil, abychom v rámci rozbrojů kolem ústavu na oživování bubáků minulosti dostali širší zprávu o poloze mysli těch, kteří se pokládají - a stále ještě jsou pokládáni - za názorovou elitu. Za - řekli by sociologové - referenční skupinu, k níž se vztahují mnozí lidé jako ke vzoru, jímž poměřují svůj vlastní úspěšný anebo zpackaný život, své pravdy i své omyly. Ano, vím, takových lidí ubývá, ale existují.
Nositelkou této širší zprávy o orientovanosti elit se náhodou stala Monika Pajerová (a náhodou na tiskové konferenci ÚSTR, kterou po svém středečním odvolání uspořádal Daniel Herman). Skrze Pajerovou coby jakési médium jsme si mohli zopakovat, jak je vládnoucí myšlenková klec uspořádaná. S otevřenou společností nemá společného nic.
Demokracie jako spiknutí
Základní tezí je spiklenecká teorie, tedy "z obavy před pravdou" (Herman) připravený "scénář" na ovládnutí ÚSTR, potažmo české společnosti levicí v příštím volebním roce (v uvozovkách dále jen důsledně cituji PhDr. Moniku MacDonagh-Pajerovou, pedagožku Newyorské univerzity v Praze, exdiplomatku a studentskou aktivistku z listopadu 1989).
"Tady jde o to, v jaké situaci se budeme nacházet za rok, po příštích parlamentních volbách. Všechno nasvědčuje tomu, že někteří lidé z ČSSD v zádech s komunisty tady usilují o vytvoření nějaké sjednocené levice, která za rok ovládne sněmovnu, sestaví vládu a bude se ve všech úřadech, ve všech institucích, ve školách, v nemocnicích, na ministerstvech chovat tak, jako se chovají (její příslušníci) tady (v ÚSTR)." Takhle si na situaci posvítila.
Jde ovšem o zpochybnění výsledku demokratických voleb a všech demokratických procedur pro celou polovinu tradičního politického spektra. O zpochybnění podle stranické barvy a rovněž podle vágního pojmu "chování". Elita - prostřednictvím Moniky Pajerové - je "úplně šokovaná", když zvolení lidé ze zákona k tomu určení "úkolují" (tedy samozřejmě "terorizují, ironicky se posmívají, urážejí") ředitele Hermana. Pajerová nedovede pochopit, že zákonodárci připraví - jen si to představme! - "změnu zákona" (o ÚSTR). Nechápe, že si poslanci a senátoři opozice spolu s řadou historiků dovolí nesouhlasit s podobou ústavu (Lubomír Zaorálek) anebo si myslí (jako mnozí historikové či archiváři), že neměl vůbec vzniknout (Jiří Dienstbier).
Pajerová tvrdí, že při odvolání ředitele poměrem hlasů 5 : 1 se radní ÚSTR "schovávají za nějaké kolektivní (...) rozhodnutí, kdy všichni hlasovali (...)". A není prý jisté, zda to šéfka politických vězňů Naděžda Kavalírová "vůbec přežije". Ale za hlasy (volební) se snad "schovávaly" všechny vlády, co jsme jich jen po "době nesvobody" u nás měli (odhlédneme-li od přeběhlíků, kteří zajistili moc hned třem - čirou náhodou výhradně pravicovým - vládám). Kdo tyto vlády z důvodu psychického šoku nepřežil (mrtvoly v sudech na dně přehradních nádrží jsou jiná kategorie), nás právem nezajímá...
Normalizace na mrtvici
O předsedkyni radních ÚSTR Petrušce Šustrové, zkušené disidentce ošlehané větráky vyšetřoven StB i duněním reproduktorů na protirežimních festivalech takzvané druhé kultury, prohlásila Pajerová: Než se postavila proti vedení ústavu, znali jsme ji "jako normálního slušného člověka". Myšlenka normality byla pak dále rozvinuta. Když levicový mustr zamete s ÚSTR, v téže budově sídlící "evropská platforma ústavů paměti národa" bude prý přestěhována "do Bruselu nebo do Berlína, někam, kde žijí normální lidé".
Kromě teze, že pravice získává s pomocí hlasů nezpochybnitelný mandát ke službě státu, zatímco levice se za hlasy výhradně jen schovává, aby se státu zmocnila, vždy a všude platí základní., Pajerovou de facto nastolený aristotelovský sylogismus naší pravicové elity: jelikož proti nám je vždy levice (A) - navíc, nedejbože, "sjednocená", aby mohla "konečně vládnout" - a rovněž proti nám stojí lidé nenormální a neslušní (B), vyplývá z toho, že A = B, čili že levice je nenormální a neslušná. A proto také příští rok, kdy oslavíme 25. výročí sametové revoluce, "nesmíme dovolit, opravdu nesmíme" onen scénář. "Prosím vás, myslete na všechny ty, kteří seděli ve vězení, kteří bojovali, kteří se nenechali zastrašit, kteří třeba už zemřeli," řekla Pajerová tónem, jímž se jinak - řekl bych, v normálních zemích - vyhlašují občanské války. Nebo podobně.
Ano, právě tak a nejinak si představují svobodu, demokracii a otevřenou společnost. Jako klec, k níž mají klíče jen oni. Na toulky po svobodě i pro přísun idejí. A proviantu. Tak smutné to ale pokaždé není, a ani s Monikou Pajerovou na oné tiskové konferenci nebylo. To když zalitovala ve víru dějů, jež se jí jeví jako "absurdní divadlo", že už nežije Václav Havel, známý analytik absurdit upomínajících na současné ústrky ÚSTR. Jedním dechem si ale postěžovala, jak nás levicoví exponenti - prý od ledna - krmí tvrzením, že "před rokem 1989 tady, prosím, nebyl totalitní režim".
"Já myslela, že z toho dostanu mrtvici," svěřila se Monika Pajerová. A tak jí, lidé dobří, probůh neříkejte, že když ještě žil a tvořil Václav Havel, nazýval režim před rokem 1989 režimem "post-totalitním". Nikdo totiž neví, co by ta statečná žena z toho dostala.
