Dominik Tatarka, Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Václav Havel a desítky dalších mužů a žen promlouvají ke čtenářům knihy Listář (Torst, 635 str.). Dušan Karpatský (80), autor užitečné encyklopedie Labyrint literatury a vynikající překladatel, v jehož "bibliografii tvoří nejpodstatnější složku více než 100 překladů z charvátské, srbské, bosenskohercegovské a černohorské literatury", zvolil pro své memoáry neobvyklou formu: komentovaný soubor korespondence.
Život Dušana Karpatského začal v posledním roce Masarykova prezidentství. Píše o tom sám - slovensky - až v poslední kapitole svého Listáře. Promptně odpovídá (z oslovení lze usuzovat na korespondenci elektronickou) na dotaz ředitelky Zemplínské knihovny v Trebišově z 11. 2. 2014, je-li pravda, že se v onom městě narodil: "Dobrý večer, pozdravujem váženú obyvateľku svojho rodného mesta! Narodil som sa v Trebišove 28. 2. 1935 ako Dušan Rosenzweig. Zmena priezviska je zaznačená v matrike (pokiaľ viem). Priezvisko mama dala zmeniť po druhej svetovej vojne, ktorú sme prežili v Sepekove u Tábora, domovskej obci mojho otca, ktorého Slovenská republika v máji 1939 vyhnala jako Čecha a Žida a ktorý o rok zomrel. Mama, Slovenka z Užhorodu, ho neskoršie (koncom októbra) nasledovala [do Čiech] aj so svojimi dvoma synmi, 4-ročným Dušanom a 2-ročným Petrom."
Tato informace čeká v závěru velkoryse koncipovaného svazku na ty čtenáře, kteří dospějí na stranu 609. To však není tak namáhavé, jak by snad rozsah mohl naznačovat. Dušan Karpatský ze svého bohatého archivu vytahuje dopisy jako kouzelník králíky z klobouku, překvapuje dalšími a dalšími jmény, ať všeobecně známými, ať takovými, jež v obecném povědomí sice nejsou, avšak, jak vyplývá z kontextu, mají význam pro česko-jihoslovanské kulturní vztahy, o jejichž intenzitu a kvalitu se autor Labyrintu literatury (na sklonku komunistické epochy se jeho první vydání jmenovalo Malý labyrint literatury, skutečného autora musel svým jménem zaštítit "pokrývač") významně zasloužil.
Nejstarší list nese datum 23. 7. 1954 a jeho autorem je filmový scenárista a režisér Pavel Juráček, tehdy - stejně jako adresát - vysokoškolský student a rovněž člen "kroužku S. K. Neumanna". Karpatský jistě jako devatenáctiletý neplánoval, čím se jednou proslaví, netušil ani, jaké budou další osudy pisatelovy, a přece si dvě Juráčkova psaní pečlivě schoval. Poslední dopis je z výše připomenutého východoslovenského města, ředitelka knihovny děkuje Karpatskému za zásilku jeho knih, věří, "že si nájdu svojich čitateľov".
A mezi začátkem a (prozatímním) koncem je třeba rok 1963: Vladimír Holan se obrací na Karpatského, tehdy redaktora měsíčníku Plamen, korespondence je skrovná, pracovní, přetrvá však zánik toho časopisu, končí v roce 1970, na jednom místě dostává osobní rozměr ("Vše nejlepší Vám a Vaší paní do jara a dál!").
A co teprve rok 1965, kdy se Karpatský (a s ním další redaktoři Plamene) stal adresátem kopie dopisu Václava Černého šéfredaktoru Jiřímu Hájkovi - ten je brilantní ("A nebylo nikdy omylu vážnějšího a škodlivějšího než svěřovat v socialismu a především na zvlášť citlivém poli jeho kultury odpovědné úlohy, spojené s výkonem moci, lidem, jako jste Vy, zmateným, vratkým a celoživotně schopným obratů ze dne na den").
Dvacetiletí 1964 až 1984 je obohaceno korespondencí s Jaroslavem Seifertem, taky většinou pracovní ("posílám slíbené verše", "korekturu vracím obratem" atd.); co není v dopisech, dořekne Karpatský v medailonu, kde je zaznamenán i Seifertův výrok z června 1969: "Dušánku, vy u mne máte pár facek." Za co? Seifert si vzpomněl, jak mu Karpatský "někdy ve čtyřiašedesátém (...) nadšeně (...) vykládal, že Husák by byl skvělý prezident republiky. Tak za to."
K osmdesátinám, na něž fyzicky ani duševně nevypadá a na něž se snad nepokouší cítit, zkusil Dušan Karpatský, jak píše, "udělat radost sám sobě". Udělal ji i nám.
