Vyjednává ní o smlouvě mezi USA a Evropskou unií váznou, nedaří se najít pro obě strany přijatelná řešení. Navrhované kompromisy jsou nepřijatelné buď pro jednu, nebo pro druhou stranu. Nejrozumnější by bylo vyjednávání pozastavit, jenže evropští politici mají z Američanů strach, píše pro TÝDEN.CZ šéf europoslanců ČSSD Pavel Poc.
Z nějakého důvodu média věnují transatlantické obchodní dohodě (TTIP) pozornost jen občas a ne příliš intenzivně. Čeští občané z toho pak obvykle dovodí, že TTIP nevěnují pozornost ani politici, což ale není pravda. Podívejme se tedy na nejnovější vývoj z oblastí, kterým se v Evropském parlamentu věnuji.
V říjnu v Miami na Floridě skončilo 11. kolo jednání k TTIP. Vyjednávačům z Evropské strany muselo být pořádné horko, protože obě strany "vyjádřily naději, že budou moci dohodu uzavřít do konce roku 2016." Se spěchem je tedy definitivně konec. A co si tedy smluvní strany vzaly s sebou z Miami na cestu kromě písku na sandálkách?
Například to, že vzájemná cla jsou tak nízká, že nebude nikomu moc vadit jich 97 % časem úplně zrušit. Zbývající 3 % jsou naopak tak citlivé komodity, že "se ještě uvidí" a na dohodu případně přijde řada až v rámci případné závěrečné dohody. No, to je tedy skutečně překvapení.
Vyjednavači se prý také hodně věnovali veřejným zakázkám. Podle všeho dbali zejména na to, aby si přitom nic neřekli, protože podle zprávy z jednání si teprve v únoru příštího roku možná prozradí, co by tak asi kdo od koho chtěl. Jisté je, že USA si nenechají sáhnout na Buy American Act. Ostatně kdyby třeba americké ministerstvo dopravy otevřelo zakázky neamerickým firmám, nastal by konec světa nebo spíš konec Kongresu USA. Stejně jako v případě, pokud by mělo v USA skončit povinné zadávání subdodávek v rámci státních zakázek pouze americkým malým a středním firmám. Řekl bych ale, že evropské vyjednavače nejvíc bolí hlava z faktu, že federální vláda USA nemůže zavázat státy Unie k dodržování případných dohod. EU tak podle mě nemá moc co získat a bude muset svoje ambice výrazně zmírnit.
V zásadě nic nového nepřinesla ani debata o takzvané regulatorní spolupráci. Všichni jsou sice optimističtí a konstruktivní, ale mezi řádky lze číst, že i tady američtí vyjednavači tvrdě tlačili pouze vlastní zájmy. Američanům vadí víceméně celý systém legislativy Evropské unie, včetně například předpisů týkajících se používání hormonů při výkrmu zvířat až po možnost supervize vládních institucí nad akreditačními laboratořemi. Hormony v mase jsou pro nás Evropany tabu. Co se pak týká nutnosti nezávislé vládní supervize nad akreditacemi výrobků, o její nutnosti nás myslím dostatečně přesvědčil skandál s prsními implantáty nebo kloubními náhradami. Takže sice byli všichni konstruktivní a intenzivní, ale k nějaké dohodě se jednání nepřiblížila ani o píď.
Dost špatnou zprávou ale je, že v otázce takzvaného geografického označení původu ani v tomto ani v předchozích kolech nedošlo k pokroku. Když si tedy dáme dohromady dvě a dvě, ukáže se, že USA stále nemohou vystát samotný princip evropských geografických indikací a vyjednavači zde nejsou ochotni pohnout se ani o centimetr kupředu. Pro Evropskou komisi to musí být celkem smutné, protože právě uplatnění geografických označení původu na americkém trhu představovala jako jeden z přínosů TTIP.
Oficiální zprávy nyní zcela mlčí o otázkách, které se týkají kosmetiky, tedy legislativy regulující oblast nebezpečných chemických látek. Kdo sleduje vyjednávání, ví, že v EU je zakázáno téměř 1300 látek, zatímco v USA tak asi setina, protože EU a USA uplatňují zcela odlišný přístup k chemické bezpečnosti. Ostatně americká legislativa týkající se bezpečnosti chemických látek je několik desítek let stará a Kongres USA teprve jedná o její novelizaci. Jakýkoli další pokrok je tedy možný pouze v případě, že by Evropská unie změnila svou legislativu, k čemuž Komise naštěstí nemá mandát.
Co se týká dalšího ostře sledovaného tématu, kterým jsou pesticidy, hlavní problém je v rozdílných limitech pro jejich rezidua v potravinách. Bohužel v tomto případě má Komise v ruce nástroje, kterými může současné evropské "normy" změkčit. Pro následující období tedy bude jednou z nejdůležitějších prací sledovat takzvané komitologie (nástroje kontroly členských států vůči Komisi) a snažit se zabránit Evropské komisi v přílišné "adaptaci" evropských limitů pro rezidua pesticidů v potravě na americké standardy.
Poslední věc, která stojí za zmínku, je situace s tak zvanou ISDS, neboli arbitrážní doložkou. Poté, co Evropský parlament ISDS v klasické podobě definitivně odmítl, přišla Evropská komise s alternativním návrhem mechanismu řešení sporů, který sice má podobu arbitráží, ale vedených státem jmenovanými soudci.
Jak však věc analyzujeme zdá se, že návrh má řadu děr. Neřeší se například situace, kdy USA nebo EU tyto arbitrážní soudce nejmenují a zdá se, že v takovém případě by došlo na staré klasické arbitráže. Bota tlačí Evropskou komisi i z druhé strany, protože se zdá, že američtí vyjednavači s textem mají celkem problém. Ostatně řadu evropských zemí včetně České republiky drží pod krkem pomocí velmi nevýhodných stávajících obchodních smluv.
Nabízí se otázka, proč tedy za takovýchto podmínek EU vůbec s USA obchodní dohodu vyjednává. Upřímně řečeno, nejrozumnější řešení by bylo jednání v této chvíli pozastavit, jenže obava špičkových politiků členských států z USA je tak velká, že se nedá předpokládat, že by si to někdo dovolil. Takže Evropskému parlamentu, který už v případě hanebné dohody ACTA dokázal, že z USA strach nemá, nezbývá nic jiného, než hlídat co bude vyjednáno a TTIP odstřelit pokud by návrh mohl vést k poškození evropských standardů, ekonomiky nebo zaměstnanosti.
Pavel Poc
