Očima Ondřeje Féra
Polsku bychom měli spíš závidět

Čtvrt roku vlády strany Právo a spravedlnost uvrhly Polsko do diktatury, kterou ze zadního sedadla řídí Jarosław Kaczyński. Svoboda slova je ohrožena, justice slouží k uplatňování státní zvůle, země zbrojí. Podle ohlasů, které o našich severních sousedech zaznívají, to vypadá, že Hitler vstal z mrtvých a usadil se jako vládce ve Varšavě.

Potíž je v tom, že to celé není tak úplně pravda. Polsko prožívá vyhrocenější obdobu prudkého politického sporu, který u nás naposledy vedli pánové Paroubek a Topolánek. Je to ale spor rozsáhlejší a vášnivější, než na jaký je zvyklá poněkud bezkrevná Evropa.

Začněme třeba u změn právního pořádku. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz je označil za "státní převrat". Nic ale nemohlo být dále od skutečnosti. Už sama ústava totiž ani zdaleka není tím pevným a stabilním zákonem, jak ho vnímáme třeba u nás. V roce 1997 ji prosadili levicoví a liberální politici - a mimochodem to udělali stejně silově, jako teď mění právní prostředí Právo a spravedlnost. Polský vládní systém je navíc orientován na efektivitu, a jak podotýká politolog Maciej Ruczaj, "když v Polsku dosáhnete jednobarevné vlády, dostanou věci takový spád, že se pozorovatel nestačí divit".

Stejně zbytečné je vzrušení nad personálními výměnami ve "veřejnoprávních" médiích. Třeba televize TVP se nikdy ani nepokoušela dělat nějakou nezávislou kritickou žurnalistiku. Byla a je státním, vládním informačním kanálem. Výměna jejího šéfa nemá na míru svobody slova v zemi vliv. "Státní převrat", o kterém mluvil Martin Schulz, se jaksi nekoná.

Polsko se v rozporu s kritikou, která se na ně snáší, nesnaží odejít z Evropské unie nebo rozvolnit své spojení s ní. Ano, vláda PiS zaujímá tvrdá stanoviska v souvislosti s uprchlickou krizí. Země v tomto přístupu ani zdaleka není osamocena. Připomeňme, že třeba Dánsko se rozhodlo zabavovat migrantům cennosti a peníze a hradit z nich alespoň částečně náklady na jejich pobyt. Z tohoto srovnání vláda ve Varšavě rozhodně nevychází jako největší evropský zloduch.

Že Polsko zbrojí a chce zvýšit početní stav armády, je pochopitelné. Tváří v tvář neakceschopnosti, kterou Evropská unie předvedla v době, kdy Putinovo Rusko polykalo kusy Ukrajiny, se není čemu divit. Navíc vztahy k mocnému východnímu sousedovi jsou dlouhodobě komplikované a zatížené staletými resentimenty.

Abychom byli úplně přesní, Polsko dneška nedělá nic jiného, než že vyvažuje prudké politické zhoupnutí způsobené vládou liberálů z Občanské platformy. Ta zastupovala onu část Poláků, která tíhne k současnému evropskému diskursu. Jak ale ukázaly volby, není jich ani zdaleka většina. Navíc za sebou vlády Občanské platformy zanechaly svými korupčními aférami a nabobským chováním pachuť podobnou té, která v Česku zůstala - a zůstává - po pádu vlády Petra Nečase.

Polsko se nachází v krajní poloze pohybu pomyslného politického kyvadla. V zemích, kde se u moci střídají strany s výrazně odlišným náhledem na svět, to ale jinak nejde. S trochou jízlivosti by se dalo říct, že si Evropa odvykla podobné souboje svádět. Mezi evropskými sociálními demokraty a lidovci jsou tak nepatrné rozdíly, že je dokážou rozeznat jen speciálně školení politologové. Politický boj výrazných idejí v Evropě odumírá, a pokud někde vypukne tak ostře jako v Polsku, jako by to v klímající Evropě vzbudilo hrůzu z toho, že by ji snad něco takového taky mohlo potkat.

Vlastně Polsku můžeme tak trochu závidět. Přirození političtí protivníci Bohuslav Sobotka a Petr Fiala jsou natolik bez chuti a bez zápachu, že se od nich vyhroceného zápolení nejspíše nikdy nedočkáme. Válcuje je Andrej Babiš, "nepolitik", jehož jediným programem je on sám a jeho prospěch.

Bez ohledu na přešlapy, jako je jmenování ministra spravedlnosti do souběžné funkce generálního prokurátora, je tvrdý politický boj na polský způsob přijatelnější než pozvolný a uhlazený rozklad zastupitelské demokracie (nejen) u nás.