Na rozdíl od slova "pivo", za něž není náhrada (pomineme-li publicistická klišé "pěnivý mok" a "zlatavý mok"), patří slovo "pivomil" spíše do jazykového depozitáře než mezi výrazy frekventované. Nicméně už dávno je k dispozici, a kdo chce, může po něm kdykoli sáhnout. Brňan Karel Altman (nar. 1960) tak činí docela rád.
Jeho popularizační výklad Praha u piva (238 str.) vydalo nakladatelství Vyšehrad; podle ujištění ze zadní chlopně přebalu tento spis "navazuje na úspěšnou publikaci Zlatá doba štamgastů pražských hospod, analyzující štamgastenství jako kulturní jev, a přináší řadu poznatků o hostinském životě". Na přední chlopni čteme: "Na stránkách své nové knihy nechává Karel Altman znovu ožít historii dávných pivomilů z řad věrných hostů i pouhých nahodilých návštěvníků, historii zábavnou, ale také patřičně poučnou a snad inspirující."
A ještě: "Praha u piva pojednává o Pražanech, kteří měli ve zlaté době štamgastů jedno společné - často a rádi popíjeli pivo všech druhů: světlé i tmavé, výčepní i ležáky a různé speciály. Proto vyhledávali rozmanité hostinské podniky, které měly pivo na čepu, zejména restaurace, hostince, pivnice, ale i prosté hospody a výčepy. Snad každé z těchto zřídel piva bylo magickým místem, zvlášť pro ty, kteří se sem chodili občerstvit, zahnat žízeň, zapít pokrm i povznést ducha. Kniha líčí historii piva jako nápoje typického pro pražské prostředí, sleduje utváření pivní kultury v české metropoli a hodnotí jeho význam pro rozvoj společenského života ve městě. Největší pozornost je věnována kulturním jevům, které s sebou pití piva odedávna přináší, tedy rozmanitým způsobům čepování i pití, pijáckým rekordům, rozličným excesům i jejich nežádoucím následkům." Atd.
Altmanův fundovaný a jazykově hravý výklad ze shovívavě, ba láskyplně pojatých dějin českého alkoholismu se dobře čte (ne nutně od první do poslední stránky) i se zalíbením prohlíží, text je totiž hojně ilustrován dobovými pérovkami i faksimilovanými inzeráty, například: "Známá plzeňská pivnice ,U JEŽÍŠKA' (Spálená ulice) odporučuje pánům členům klubů velocipedistických své zvláštní místnosti k odbývání schůzí, přátelských večerů atd. O velmi chutné pokrmy a výtečné plzeňské z měšťanského pivovaru, jakož i o dobrou posluhu postaráno." V našich potřebách se vlastně nic nezměnilo, stále žádáme "velmi chutné pokrmy" a "výtečné plzeňské" či jiné pivo.
Do jaké míry pivní dějepis Praha u piva navazuje na Zlatou dobu štamgastů pražských hospod (tu vydal brněnský Host roku 2003, má ve shodném formátu 230 stran), nelze říci bez pečlivé kolace. Na první pohled je patrné, že obrazový doprovod se v mnoha položkách shoduje. A text? Kapitoly mají odlišné názvy a ani jedna kniha není opatřena rejstříkem věcným či jmenným, takže komparace je obtížnější, když však narazíme třeba na líčení pijanství Jakuba Arbesa, zaváháme nad obsahem slova "navazuje". Před dvanácti lety psal autor na str. 68: "Opravdu pozoruhodným způsobem dospěl ke svému krčemnému ponocování spisovatel Jakub Arbes, který doslova proslul svým pozdním vysedáváním v různých pražských hostincích a pivnicích a také nekonečnými procházkami noční Prahou až do kuropění. Podle tvrzení Mistrova zasvěceného životopisce Karla Krejčího byly Arbesovy bohémské noci doplňkem jeho jinak velmi spořádaného rodinného života. K svému nezvyklému dennímu režimu byl dlouholetý žurnalista přiveden právě organizací své někdejší redakční práce, během níž, za pracovním stolem Národních listů, si navykl vysedávat do pozdních nočních hodin, někdy i ranních, a pak doháněl spánek ve dne." Atd.
A nyní (na str. 220): "Opravdu pozoruhodným způsobem dospěl ke svému krčemnému ponocování spisovatel Jakub Arbes, který doslova proslul svým pozdním vysedáváním v různých pražských hostincích a pivnicích a také nekonečnými procházkami noční Prahou až do kuropění. Podle zasvěceného tvrzení životopisce Karla Krejčího byly Arbesovy bohémské noci doplňkem jeho jinak velmi spořádaného rodinného života. K svému nezvyklému dennímu režimu byl dlouholetý žurnalista přiveden právě organizací své někdejší redakční práce, během níž, za pracovním stolem Národních listů, si navykl vysedávat do pozdních nočních hodin, někdy i ranních, a pak doháněl spánek ve dne." Z Mistrova zasvěceného životopisce se stalo zasvěcené tvrzení. Hle, přejemná práce s textem.
Kdyby pan Altman udělal z těch dvou knih třetí, jak by asi byla tlustá?
