Pod lakonickým názvem Anthropoid vyšel v již zavedené edici Průvodce dvousetstránkový bedekr s bohatým obrazovým doprovodem. Nakladatelství Academia připomíná blížící se výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha způsobem věcným, praktickým, neokázalým.
Autoři Pavel Šmejkal a Jiří Padevět vypravují dávno známý - a přece stále strhující - příběh dvou členů nejslavnějšího válečného výsadku (a ovšem jejich spolubojovníků), příběh velkého hrdinství, nezištné pomoci, ale také podlosti a zrady. Postupují v prvé řadě chronologicky, teprve poté geograficky, tedy opačnou metodou, než jakou uplatnil pan Padevět ve své rozsáhlé monografii Průvodce protektorátní Prahou (Místa - události - lidé) z roku 2013. Názvy prvních tří kapitol naznačují, že tady se budeme pohybovat nejprve v čase, teprve poté v prostoru: Od seskoku do Prahy, Praha do 27. 5. 1942, Akce, útěk a krypta. Zbývající dvě kapitoly jsou jen dodatkem k hlavnímu textu: Rodné domky a Jména lidí popravených v souvislosti s pomocí při přípravě útoku na Reinharda Heydricha.
Výchozím bodem čtenářského putování, turisticky dosažitelným, jsou Nehvizdy, Groß Nechwist (autoři jsou u názvů obcí a ulic důsledně dvojjazyční - jako protektorátní úřady): "Nedaleko obce Nehvizdy seskočili ve 2.24 hod. ráno 29. prosince 1941 Josef Gabčík a Jan Kubiš z výsadku Anthropoid. Nad okupovanou vlastí je vysadil letoun Handley-Page Halifax ze 138. perutě RAF, jehož kapitánem byl Ronald C. Hockey a druhým pilotem Kanaďan Dick Wilkin. Při dopadu na zmrzlou zem si Josef Gabčík poranil nohu. V místě seskoku je umístěn pomník."
Zmíněný pomník je zobrazen na fotografii, avšak kdo a kdy ji pořídil, se nedočteme. A není tu ani žádná informace o historii pomníku samého; někdo ho přece musel vytvořit a někdy - za účasti konkrétních lidí - musel být odhalen. Podobnými informacemi autoři "neobtěžují" ani v případě dalších pamětních desek či bust, jichž si všímají. Také u nejvýraznějšího památníku atentátu - stojícího teprve sedm let na místě poblíž místa jeho provedení - je jméno autorů zamlčeno. Čtenář právem očekává zmínku o sochařích Davidu Moješčíkovi a Michalu Šmeralovi i o architektech Jiřím Gulbisovi a Miroslavě Tůmové. Nestojí snad za poznámku skutečnost, že jde o devět metrů vysoký ocelový sloup, trojboký hranol, na jehož vrcholu stojí tři bronzové postavy, z nichž dvě představují výsadkáře a třetí zastupuje civilní obyvatele parašutistům nápomocné?
Někde čteme jen útržky málo známých příběhů, třeba že v ulici Krátkého č. 250/4 bydlel krejčí Antonín Formáček, jenž ušil Gabčíkovi nový oblek. "Válku přežil neprozrazen a po osvobození byl navržen na vyznamenání." Na jaké vyznamenání? A kdy ho dostal? Od koho? Samé otazníky. Podobně se dovídáme o domě v Prouzově ulici č. 793/4, že tam bydlela Antonie Bejčková, ukrývající v koupelně Kubišův bicykl. "Válku přežila a byla navržena na vyznamenání." A zase. Na jaké? Kdo jí ho kdy udělil? Nedalo se to dohledat?
Autoři jako by přesně nevěděli, co vlastně chtějí napsat. Pokud stručnou a současně encyklopedickou historii atentátu, pak měli osudy všech jmenovaných lidí s ním spjatých stručně dovypravovat. Jestli však chtěli vytvořit "jen" místopis, potom měli být zvídavější a pečlivější při shromažďování informací. Třeba tvrzení "Dům je proměněn na malé muzeum věnované Janu Kubišovi a Anthropoidu" (Dolní Vilémovice č. 79) si žádá doplnění, že obec získala Kubišův rodný dům roku 2009, byl v havarijním stavu, proto na jeho opravu vypsala veřejnou sbírku, sešlo se na dva miliony korun, domek byl zrekonstruován a 22. června 2013 ke stému výročí narození Jana Kubiše (24. 6. 1913) slavnostně otevřen; stálou expozici, celoročně přístupnou, připravil Vojenský historický ústav. Ale to všechno má být v knize, ne zde. Také měla být vybavena rejstříky - osob i míst a ulic. A naopak v ní neměly být chyby. Nad "Sokoly" (s. 81) se ještě dá přimhouřit oko, avšak "Obě ženy se později účastnili..." (s. 141), hm, to už je docela trapné selhání ambiciózního nakladatelství.
