Sociální demokraté a komunisti na to kápli. Blokovat takzvané církevní restituce - třetí čtení návrhu nepopulárního zákona - obstrukcemi je skoro tak dobrý nápad, jakým kdysi byly před oranžovou volební vlnou tsunami v krajích zdravotnické poplatky. V době, kdy se rozsah chudoby v Česku zvýšil z devíti na deset procent populace a HDP na hlavu se u nás propadlo na polovinu hodnoty Evropské unie, nelze se levicové opozici divit. Vždyť 59 miliard pro církve má být v příštích třiceti letech navyšováno o celou inflaci, zatímco starobní penze se mají "dorovnávat" pouhou její třetinou, a fakticky se tedy ocitnou ve stavu volného pádu.
I když lze uznat, že proti koaliční válcovačce - nelegitimní nejpozději od dubna, kdy Věci veřejné přestaly být vládní stranou - je správné využít všech blokačních možností, nejsem si jist, zda české publikum náležitě oceňuje formální tanečky. Obstrukce jsou tradicí posvěcené, často velmi účinné, ale zároveň také zahanbující a devastační. Nafukujíce banální pravdy, vyfukují obsah mozkoven.
Největší chybou by asi bylo, kdyby zůstalo jen u obstrukčních projevů a přestávek. Nemohou nahradit skutečnou mobilizaci odporu, ono pozdvižení zdola. To nesmí vyústit jen v poplivaný mikrofon parlamentního řečniště a v posun preferencí. "Vyrovnání s církvemi" je jen jednou z mnoha pokřivenin Nečasova režimu a opoziční strany jsou jen odvarem společenského pnutí.
Když už obhájci "narovnání" mluví o minulých křivdách a dávné nespravedlnosti (a odpůrci o křivdách a nespravedlnostech ještě dávnějších, katolickou církví způsobených) mluvme o stejných zlech v současnosti.
Jsou více než zjevná. Vládní reformy dopadají na ty nejslabší a nejohroženější společenské skupiny, i když přínos této krutosti pro státní pokladnu je nepatrný. Jak je to možné? Ve zdravotnictví si na nás vymysleli standardy a nadstandardy, ale zákon schválně zamlžuje, co je co. To je zcela nepředvídatelné, protože dělení bylo svěřeno výkonné moci. Kdo jim to dovolil?
Duševní exil
Je třeba - a nejen celé toto léto, nýbrž celá léta (ve smyslu: roky) - hovořit od rána do večera o tom, že princip rovné daně je křiklavá nespravedlnost dneška. Stojí totiž proti principu rovné zátěže, jenž jedině je přijatelný. K tomu, co není rovné, přistupuje odlišně. Rovným rovnou daň, nerovným spravedlnost! Jak je možné, že firma zaplatí patnáctiprocentní daň, z níž si může navíc odepsat snad i sopel z šéfova nosu, zatímco zaměstnanec o pět či šest procent odevzdá víc? A ani dopravu na pracoviště si odepsat nesmí. V neděli mu pak arcibiskup řekne, že křivda na církvi musí se napravit a že se zákonodárný sbor proměnil v ÚV KSČ (Dominik Duka). Jak hrozné! Už to ví senátor Štětina?
Nedávný průzkum zjistil, že dvě třetiny českých firem by legalizovaly švarcsystém, tedy faktickou námezdní práci "na živnosťák", která přímočaře okrádá státní pokladnu. V médiích to vyvolalo pobouření, ale - proti politikům a státu. Proti republice. Jeden komentátor, laureát nejméně jedné novinářské ceny, napsal: "Politici by tedy měli místo šroubování sankcí do likvidačních výšin liberalizovat zákoník práce, snížit pojistné a rozšířit nabídku flexibilnějších forem práce."
Takhle jsme mentálně emigrovali daleko zpět, do první půlky devatenáctého století. Do doby, kdy každé ráno procházely našimi městy šedivé - byť velmi flexibilní - houfy vychrtlých postav hledajících práci. Do doby před érou továrních inspektorů, pracovního zákonodárství a hospodářských i sociálních práv.
O tom je třeba mluvit. Doma i ve firmách, v parlamentu i v ulicích, z obrazovek i kazatelen. O velké sociální destrukci, nad níž malá parlamentní obstrukce asi sotva může sama zvítězit.
