Očima Jana Brodníčka
Rus zase ukázal, co je zač

Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy, poslové noci, která do zad bodá dýku, tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi... Karlu Krylovi by v dubnu bylo 70 let. Toho, co se děje na Krymu, by se ale asi dožít nechtěl. Jeho píseň je stále aktuální, Ukrajinci by si ji teď mohli zpívat. Budeme si ji někdy v budoucnu zpívat zase i my?

Škoda, že olympijské hry v Soči netrvaly déle, Rusové by třeba dál předstírali, že jsou slušný národ. Sportovní svátek je už ale minulostí a asijská mocnost opět ukázala, co je zač.

Rusové momentálně celému světu předvádějí jednu ze dvou věcí, které umějí. Kromě pití vodky je to obsazování cizích států. Co dělat, když nemůžeme zajistit vlastnímu obyvatelstvu svobodu a slušnou životní úroveň? Obsadíme jiné a snížíme je na úroveň naši. Teze, které se Rusko drží už po staletí. Všem slušným Rusům se omlouvám, ale Rusko je jako vřed rozrůstající se do Evropy. Je neuvěřitelné, že se tam narodili lidé jako Dostojevskij, Šostakovič nebo Tarkovskij.

Mohou za všechno Mongolové? Kvůli komplexu z jejich výpadů se začali Rusové ve středověku rozpínat. Když bude naše země dost velká, nemůžou nás zničit, říkali si.

Rusové bohužel obrátili svou pozornost i na západ. V průběhu 19. století se po sérii válek s osmanskou říší protlačili až k Istanbulu. Berlínský kongres, který revidoval smlouvu ze San Stefana z roku 1878, naštěstí ruské choutky omezil.

To, co Rusko páchalo ve 20. století, není třeba připomínat. Některé věci však platí dodnes, například to, jak Rusko dokáže využívat situace ve svůj prospěch. Vzorovým příkladem je spolčení s nacisty a vpád do Polska v září 1939.

Po rozpadu SSSR (který mnoho Rusů stále vnímá jako tragédii) si dal oslabený ruský medvěd menší pauzu na zotavenou. Válka s Gruzií v roce 2008 však ukázala, že už se probral ze zimního spánku. To, co se teď děje na Krymu, je jako přes kopírák. Je jedno, jestli jde Rusům o vytvoření loutkového státu nebo o Ukrajinu obecně. Zase se hrnou blíž k nám. Zbývá se už jen ptát, co bude příště.

Největší hrozba pro Evropu není islám, je to Rusko. Co s tím? Obehnat ho zdí bohužel nejde. Pomohou sankce, uvržení země do izolace? Těžko. Jednat s Ruskem jako s civilizovanou zemí také nejde. Jeho bezskrupulózní jednání nicméně může Evropě paradoxně pomoci. S posíleným vědomím ruské hrozby se může stát jednotnějším, efektivnějším a silnějším společenstvím.