Očima Martina Hekrdly
Soud za dveřmi, Rath za mřížemi

Pondělní verdikt soudu za zavřenými dveřmi o vazbě Davida Ratha - v pořadí již vlastně čtvrtý v jeho trestním stíhání - byl málem zastíněn pokračováním převratu v Dopravním podniku hlavního města Prahy. Tam se rozjíždí kauza jako hrom. Vždyť advokát a bývalý vyšetřovatel Václav Láska se o jejích protagonistech vyjádřil jako o "organizované zločinecké struktuře", která má v rámci tendrů na svědomí stamiliony.

Přesně je zde vidět rozdíl mezi středočeskými amatéry a pražskými profesionály. Ti první přenášeli miliony v krabicích do jakéhosi papundeklového úkrytu někde v nemocnici a při spatření policie na mikrofon volali: "Jsme v p..., je tady URNA!" Ti druzí pak - poté co vnější audit v jejich řadách odkryl organizovaný zločin pracující s digitálním tokem megapeněz až na Kypr - spořádaně dle stanov firmy svrhli antikorupčního ředitele Vladimíra Liche, ohlásili nový audit, jímž se vypulírují do blankytné nevinnosti, a zjevně se rozhodli dělat blbé. Tuhle radu do života znám: "Zatloukat a zatloukat, dokud to jde. A když už to vůbec, ale vůbec nejde, je holt nezbytné - zase zatloukat!"

Přesto jsou nejen atraktivní, ale velmi důležité soudy o vazbě středočeského exhejtmana Davida Ratha. Ne proto, že prý - píše bulvár - zhubl o třináct kilogramů, trpí depresemi a jedno oko má zalité krví. Jde o to, jak se v praxi u nás vazba pojímá. To by měli vědět i "slušní lidé", neboť lidová moudrost říká: "Každý skutečně slušný člověk byl aspoň jednou v životě zavřený." Jde o to, zda si justice uvědomuje, že vazba je krajní zásah státu do osobní svobody. Zásah, jenž má umožnit trestní stíhání člověka, na nějž je však nutné až do rozsudku pohlížet jako na nevinného.

Všichni Čechové už od května, kdy byl David Rath zatčen s rádoby vínem, znají nazpaměť důvody vazby: ovlivňování svědků, pokračování v trestné činnosti a útěk (přičemž od minulého týdne u Ratha první důvod pominul). Poněkud méně Čechů si je vědomo, že by pouhý výčet důvodů - a tedy vlastně jakési mlhavé obavy z jejich naplnění - rozhodně neměl k trvání vazby stačit. Trestní řád v § 67 na adresu obviněného jasně říká, že přímo "z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností" musí vyplývat, jakým způsobem by na svobodě učinil ze své předpokládané trestné činnosti nastavovanou kaši. A jak by byl - nebo zda již je - organizován jeho útěk do zahraničí.

V zájmu spravedlnosti, boje proti korupci a kreditu "éry bradáčovské" by na vazbě kohokoli neměl ulpět sebemenší stín. Rath prostě nemůže být ve vazbě proto, že se - jak v pondělním Právu hlásá Milan Knížák (s právním vědomím slíďáka tatarského) - "po celou dobu své veřejné kariéry choval jako hulvát, kterému nebylo nic svaté". A už vůbec nemůže být ve vazbě proto, aby - opět Knížák - "po určité době (asi třech měsících) změkl a začal ´zpívat´". Tohle nesmí být vazební důvod ani pro Miroslava Kalouska, i kdyby ho chytili nad tělesnými fragmenty policejního prezidenta s motorovou pilou.

Soudci to také vědí. I ti ze středočeského krajského soudu, kteří již dříve rozhodli, že Rath na svobodu nepatří, neboť jako poslanec by prý mohl pokračovat v korupční trestné činnosti. Rozhodli, že poslancování je přitěžující okolnost. Pěkné, veselé, populární. Ale jen záminka, a nejspíš neústavní.

Okresní soud Praha-východ také v pondělí věděl, že Rathova vazba i její středočeské zdůvodnění nesedí. A tak o vazbě nerozhodl vůbec. Jen o kauci 14 milionů. Asi abychom věděli, nač je kdo "koštován" a na co doba slyší. Na verdikt o (ne)svobodě bude dost času v září. Knížákova lhůta na tříměsíční "změknutí" obviněného bude tím překročena. A regionální volby o centrálních tématech za dveřmi.