Jiří Šotola v románě Svatý na mostě (1978), sarkastické biografii o Johánkovi z Pomuku (pozdějším svatém Janu Nepomuckém), dává tváří v tvář největší morové epidemii 14. století zaznít vnitřnímu monologu svého antihrdiny (za Husáka a rok po Chartě 77 vnímaném i jako "hec" proti režimu): "Mor přileze, anžto před mizérií darmo zašupovat vrátka, a zase odleze, anžto všeho do času." Právě tak vnímáme - celá euroamerická civilizace vnímá - naši nynější krizi: cokoli přikvačilo, zase odkvačí.
Vývoj takřka dvě století trvající kapitalistické - jakž takž dozrálé - tržní ekonomiky jako by takový rozšafný názor potvrzoval. Zhruba každou dekádu se strhla krize, přičemž v padesátiletých vzestupných fázích technologických a organizačních inovací byly krize krátké a mělké, zatímco ve stejně dlouhých fázích sestupu (kdy maržím z nových technologií a organizačních opatření došel dech) měly krize delší trvání, větší hloubku a bolestnější dopady. Ale - řečeno s Janem Werichem - "jelo se dál močálem černým kolem bílých skal". Z každého dna cyklů i fází se vždy vytvořily předpoklady k dalšímu vzestupu, jenž navíc všem vyrážel dech. Pro cestu od automobilů k mobilům stačilo století, výkonnost digitálních technologií se každých 15 let zdvojnásobuje...
Z tohoto poklidného kolotoče krizí, které pokaždé pěkně "vyčistily trh" a obnovily více či méně - a bezmála automaticky - ziskovost (byť stále menšího počtu stále větších firem), jsou zatím známy jenom dvě výjimky: Velká deprese po roce 1929 a - tak už zní její název skoro oficiálně - velká recese po roce 2008.
Ten první malér se takříkajíc nehnul. Vypadal, že nemá - řekli by bratři Slováci - "konca kraja". A to navzdory "výhonkům oživení", které se ukázaly jako přechodné, navzdory Rooseveltovu "autoritativnímu" novému údělu, který byl nedostatečný, a navzdory ultraliberálním utopiím na jedné straně a všesvětovému nacionálnímu ochranářství na straně druhé, které ve skutečnosti krizi jenom prohlubovaly.
S tímto zoufalstvím skoncovalo až cosi ještě mnohem zoufalejšího: druhá světová válka. Válka je nejlepší destrukcí přebytečného kapitálu a přímo volá po investicích. Stejně chytlavá na investice je každá "krajina po bitvě", kde se tak dobře vkládá kapitál do projektů "na zelené louce" (na níž ovšem jsou k radosti pyrotechniků stále nalézány staré bomby). Boom 1945-1975, jenž z toho vzešel, nemá dosud v dějinách obdoby. Ne, s čínským růstem v posledních dvaceti letech není srovnatelný tento "zlatý věk" Evropy a Ameriky. Vždyť HDP na jednoho Číňana nejenže stále zaostává za Ruskem či Jižní Koreou, nýbrž i za Mexikem a dvěma nejchudšími evropskými státy, Bosnou a Albánií.
Nynější velká recese má podobné parametry. Hypoteční krize 2007 přešla v krizi bankovní a úvěrovou (2008), v pokles ekonomiky (2009-2010), v "krizi zadluženosti", krizi hospodářského řízení (škrtit, nebo okysličovat - a jestliže to druhé, jak a čím?). A v nový pokles ekonomiky. Jsme v sedmém (!) kalendářním roce těchto krizových jevů, a věru nikoli v sedmém nebi. Výroba statků a služeb v postiženém jádru globální ekonomiky se na předkrizovou úroveň dosud nevrátila (zato se vrátily burzovní bubliny, které překonávají rok 2007, stejně jako problémy v automobilovém průmyslu). A stále čteme - vedle "hlášek", že obrat k lepšímu je na spadnutí letos či aspoň příští rok - titulky typu Recese bez konce.
Tak nazval svůj komentář Petr Dufek v deníku E15, kde vypočítává propad maloobchodních tržeb v Česku (ani Velikonoce je nezachránily!) a také exportu a průmyslové výroby. A závěr ani nenaznačuje řešení, protože končí otázkou: "Chybí chuť a možnosti utrácet a nálada investovat. Jak z toho ven?"
No ale to chtějí právě čtenáři od nás vědět! Chápu je, i když se mi zdá, že jsou pěkně krutí; v dětství pravděpodobně pořád seděli na bobečku a trhali nožičky broučkům. Chtějí, abychom naplno řekli, že prostě nevíme, protože jsme pacifisty a světová válka se nám hnusí. A že jediné, co víme, je to, že "nové úděly" zase nezaberou, zatímco "ochrana národních zájmů" a ultraliberální utopie krizi ještě zhorší.
Můžeme si zarecitovat nebo zazpívat. Šotolův text o darmo zašupovaných vrátkách je sice dobrý, ale vírou v to, že mizerie sama pomine, až příliš optimistický. Zbývá nám tak Karel Kryl. Byť také nic nevyřešil, když vyzýval bratříčka, aby naopak zavíral vrátka. Alespoň však bezpečně věděl, co my dnes zatím jen tušíme: "Tato noc nebude krátká!"
