Kdo má rád knihy Pavla Eisnera, jistě si pořídí nahrávku Českého rozhlasu vydanou teď Radioservisem na desce. Na obalu upoutá jeho pozornost osm slov a jeden obrázek: Miroslav Horníček se "vědoucně" usmívá, drže u své tváře brýle (nožičky má u očí, čočky u brady, právě je tedy odkládá, nebo si je naopak vzápětí nasadí, ale možná nic z toho, třeba jen tak pózuje), nad ním stojí černé na žlutém: PAVEL EISNER / CHRÁM I TVRZ / KNIHA O ČEŠTINĚ. A vpravo dole technické upřesnění: MP3.
Poslech nahrávky si žádá pět hodin a deset minut času, který se nevrátí. Rádi ho však obětujeme, vždyť Miroslav Horníček čte Pavla Eisnera. Co chtít víc? "Ze stejnojmenné knihy vybral Pavel Vašíček, dramaturgie a výběr hudby Jaromír Nečas, režie Markéta Jahodová. Český rozhlas Brno 1981." Hrají rozhlasoví symfonici, Břeclavan, Burčáci, Musica Bohemica, Plzeňský lidový soubor, Žáci Jiřího Traxlera a další a další muzikanti, jejichž přítomnost na nahrávce je poměrně výrazná. Posloucháme četbu i písničky.
Roku 1981 tedy někoho napadlo (asi onoho jmenovaného pana Vašíčka) připravit rozhlasovou četbu z knihy tehdy nedostupné, v antikvariátech se vyskytující jen velmi vzácně. Od roku 1946, kdy Eisnerova monumentální pocta češtině vyšla knižně, už žádné nakladatelství nepřineslo reedici, přestože autor (+ 1958) nebyl na indexu. Musel padnout komunistický režim, aby se toto dílo, všechno jiné než plod marxistické jazykovědy, objevilo v edičních plánech a na trhu.
Jak je tedy možné, že na začátku osmdesátých let byl Eisner propašován na veřejnost alespoň v podobě zvukové? Odpověď není těžká. Když si tehdy v Brně lámali hlavu, jak Eisnera dostat "do éteru", řekli si pravděpodobně: Uděláme to tak, "abychom nepopudili" - Horníčkova slova ze slavného dialogu s Janem Werichem z padesátých let se pro tu situaci, zdá se, docela dobře hodí. Že byl Eisner úpravou zmrzačen? No co, takových zmrzačení bylo. O jednom z nich byla na tomto místě zmínka v březnu, šlo o rozhlasovou nahrávku četby románu Karla Poláčka Hlavní přelíčení - rovněž ji dnes nabízí Radioservis zákazníkům, přestože jde o zjevně zcenzurovanou podobu, poznamenanou tehdejší politickou realitou (viz ZDE).
Jak to vypadá konkrétně? Eisner třeba vykládá česká příjmení. Uvádí jich hodně, a tak se pan Vašíček rozhodl text prokrátit. Ano, to si rozhlasová četba obvykle žádá. Udělal to tak, že vyškrtl například jméno Šilhan, protože si asi představil, že by nějakého komunistického funkcionáře mohl chytit psotník, kdyby to jméno zaslechl z rádia. Eisner samozřejmě nemohl mít (v roce 1946) na mysli Věňka Šilhána, komunistického předáka, který v nejvyšší stranické funkci zaskočil za Alexandra Dubčeka, bratrsky uneseného do Moskvy 21. srpna. Eisnerovi šlo právě jen o to jméno v kapitole o dehonestujících příjmeních. Pan Vašíček se vylekal. A pro jistotu - "abychom nepopudili" - škrtl i jméno Skácel.
Vedle škrtů jsou tu i necitlivé, drzé vstupy do textu. Eisner třeba napsal: "Vyrovnati se s věřitelem na božího nikdá říkali takto: zaplatiti na psí letničky." Panu Vašíčkovi nepřišel hloupý jeho zásah, panu Vašíčkovi naopak přišel hloupý originál, a tak ho potichu "vyspravil": "Vyrovnati se s věřitelem na svatého Dyndy vyjádřili takto: zaplatiti na psí letničky." Toto se přece nedělá! Když měl takové opravářské ambice, měl je uplatnit hojněji a pak své jméno dopsat k autorovu: Eisner-Vašíček: Chrám i tvrz.
Otázka je, zda to byl on, nebo snad sám Miroslav Horníček, kdo se nešťastně pokusil Eisnera aktualizovat odkazem na dietologa populárního v epoše "normalizace"; tato věta věru není Eisnerova, byla do jeho textu neomaleně vpašována: "A se zvláštní rozkoší a blahem obdivuji a sleduji ironii osudu, která člověku, který nám tak vehementně rozmlouvá moučníky, přidělila jméno Doleček." Ouvej. Ta etymologie je navíc sporná. Příjmení Doleček označovalo spíše člověka, který bydlí někde dole, na dolním konci vsi.
Jako dramaturg CD je uveden Robert Tamchyna. Snad o těch starých úpravách ani neví. Nebo ví a shledal je náležitými?
