Očima Martina Hekrdly
Ukrajinská sezona neskončila

Tragédie - také ve smyslu politického divadla - konečně o víkendu uzavřela na Ukrajině jeden svůj důležitý akt, který se v klasickém dramatu označuje jako "peripetie" (zvrat). Vnější evidencí přelomu je pád Viktora Janukovyče, jenž se z řádně zvoleného prezidenta (volby 2010 - na rozdíl od těch z roku 2004 - žádný relevantní mezinárodní dozor nezpochybnil) stal "masovým vrahem" na útěku. Politicko-ekonomické a mocenské opory vládnoucího klanu obrátily na čtyráku a v žádném případě nejsou v dohledné době znovu přesměrovatelné. Jisté ohlédnutí je tedy právě teď na místě.

Pozornost se dnes upíná k tomu, zda Ukrajina přes různé peripetie z posledních dvaceti (pokud ne z poslední skoro stovky) let dospěje nakonec ke kýžené katarzi (v divadle jde o pozitivní vyústění příběhu nebo aspoň o duševní očistu aktérů i diváků). Bude to těžké. Evropě zase hrozí, že bude zvážena a znovu shledána lehkou. Nebude totiž možné integrovat Ukrajinu stejnými nástroji, jakými je devastováno již dávno integrované Řecko. Obsah přistoupení "černozemě" k takzvanému východnímu partnerství ničím jiným nebyl (Evropa nabízela 700 milionů eur, ačkoli Ukrajina potřebuje - jak se nyní ukázalo - 700 miliard). Tohle přimělo Janukovyče riskovat krizi. A nabídka Evropy se bude muset velmi změnit, aby nevypukla krize nová.

Jen hlupák může popírat, že vznik, průběh a vyústění ukrajinského dramatu bylo součástí geostrategické hry mezi Západem a Východem, mezi Euroamerikou a euroasijským Ruskem. Součástí hry, v níž byla, je a bude Ukrajina klíčovou kótou. Jen hlupák si ovšem myslí, že poukazem na parametry "velké šachovnice" (Zbigniew Brzezinski) mohou být příčiny a povaha dějů vyčerpány. Češi snad už by měli vědět, že kromě toho, že jsou něčím nástrojem (a tím byli vždycky), jsou ještě také sami sebou. Ukrajinci to vědí všichni, nejpozději od Majdanu.

Čelem vzad?

Čteme v těchto dnech často titulky typu "Ukrajina otáčí kurz. K Rusku zády, k unii čelem" (E15 24. února). Podobná shrnutí navazují na černobílé obrazy ukrajinských "prozápadních" a "provýchodních" sil ("proevropských" a "proruských"), které se přehledně kryjí s geografickou a národnostní mapou. (Ach, jak dobře se to ukazuje v televizi!) To je horší než lež, je to polopravda. A vycházet z ní je horší než zločin. Je to chyba.

Za uplynulých více než dvacet let, od prvních měsíců po rozpadu SSSR, se totiž Ukrajina začala integrovat do západních struktur: do Světové obchodní organizace (WTO), do Mezinárodního měnového fondu (MMF) i do Banky pro hospodářskou obnovu a rozvoj (EBRD). A vyvíjela zjevné úsilí - Janukovyč celé tři roky - o přiblížení k Evropské unii.

To dvacetileté ukrajinské "čelem vzad" k Rusku bylo ještě křiklavější. Stálé ropné a plynové boje mezi Kyjevem a Moskvou jsou ještě snad v živé paměti. Jasné pnutí bylo ve vojenské sféře. Zatímco Rusko kritizovalo západní intervenční mise, Ukrajina je vždy podporovala. Se Spojenými státy organizovala manévry vojenského námořnictva v Černém moři. Rok co rok hrozila, že neobnoví povolení pro ruskou černomořskou flotilu užívat přístavu Sevastopol. Zkrátka, otevírání se Západu - zařazování do jeho linií a zájmů - je nutné považovat za konstantu politiky všech ukrajinských prezidentů od roku 1991.

Samozřejmě, že ani Julia Tymošenková jménem "nové Ukrajiny", ani baronka Ashtonová, která mluví za Evropskou unii, a ani velcí oligarchové-byznysmeni, kteří mluví jen sami za sebe (a nikoli za Rusko, ba ani ne za Ukrajinu) jen tak nezmění provázanost s Ruskem. Kdokoli by tuto ekonomickou provázanost chtěl prostě jen tak rozmotat a zahodit, způsobí sociální katastrofu ještě větší, než v jaké se země právě nachází.

Rozložení rizik

Ukrajině nevládl žádný autokrat Janukovyč, a předtím žádný Kučma, Kravčuk nebo Juščenko. Nepovládne jí žádná Tymošenková (strana Vlast) anebo "úderník" Kličko (UDAR). A jestli skuteční králové země nebudou chtít, nepovládnou jí ani úderky z Majdanu, neofašisté ze Svobody a neonacisté z Pravého sektoru.

Ukrajině vládli, vládnou a hodlají vládnout i nadále oligarchové, většinou bývalí sovětští aparátčíci s dlouhými prsty v privatizacích 90. let. Ti ovládají hlavně většinu ekonomiky ve veřejném sektoru (i většinu médií). Je jich jen několik desítek (a jen dvanáct z nich bývá propíráno v tisku, byť přepychová sídla žádného - s aktuální "čestnou" výjimkou sídla Janukovyčova - neukazuje televize a ani nejsou otevřeny rozhořčeným lidovým prohlídkám). Jenom tři z těchto oligarchů - Rihat Achmetov, Viktor Pinčuk a Igor Kolomojskij - reprezentují 12 procent ukrajinského HDP. Achmetov vlastně rozhodl o osudu Janukovyče, kterého dostal nahoru od píky. A dlouho jej tam - až do nedávného vyhlášení nepodpory - držel.

Tito a další pánové (Dmitrij Firtaš, Viktor Prochorenko aj.), jejich rodiny a klany, mají portfolio investic rozložené jak v Rusku, tak i v Evropě a Americe. To oni rozložili rizika ekonomická i politická, a pak jim ne a ne docvaknout, které je největší. Bylo to jejich váhání, jak přesně investovat (do koho a do čeho), jež mělo značný podíl na nedávných událostech a na současném stavu Ukrajiny. To oni teď rozhodnou - a už také rozhodují -, jaká bude vláda, s jakými stranami, kam až se zajde v odplatě. A co bude nutné udělat s Majdanem, pokud - posvěcen stovkou obětí - začne klást otázky či jinak zlobit.

Tuhle "investici" do tak vratké rulety nikomu nezávidím. V Kyjevě a v celé západní Ukrajině stojí v očekávání vítězné davy studentů, drobných podnikatelů, státních zaměstnanců a pracovníků služeb, které chtějí svobodu myšlení, cestování i byznysu bez byrokratických razítek a placení výpalného oligarchické chobotnici. Vzývají při tom "evropské hodnoty". Ale na každém kroku do nich neofašisté hučí litanie, při nichž stydne krev v žilách. Na východě stojí v ostražitém pozoru námezdní, klasický průmyslový a hlavně ruský proletariát, jenž chce sociální jistoty. A na ulicích skanduje "Rusko, Rusko!"

Divadelní sezóna neskončila, pojede se dál. A zase hned naostro.