Tolik voleb najednou už dlouho nebylo, přičemž kandidátů na obsazení či uhájení krajských vlád, senátních křesel a obecních pokladniček jsou celé zástupy. V plném proudu je bitva o Hrad. Na spadnutí boj o Strakovu akademii, neboť stávající vládu už nelze označit jinak než boží dopuštění. Ale visí tu - měla by viset - ve vzduchu otázka: Vědí vůbec dobyvatelé statků (i ti, kteří naopak tlačí z druhé strany vrat), jaký bič si na sebe vítězové pletou? Co všechno na ně národ bez mrknutí oka svalí, až přijde na lámání chleba - a bochník nikde?
Nevědí. Například Jiří Dienstbier, "kluk ušatá" a kandidát ČSSD na Hrad, často zdůrazňuje, co ve vztahu k Evropské unii Česku hrozí s ODS všeobecně a s Nečasovou vládou zvláště. V Evropě se prý kutá na pevnější unii a její představitelé si nenechají nějakými kverulanty (sic!) zničit své ekonomiky. "Země, které by chtěly tyto procesy blokovat, se samy vyloučí z vlivu na jejich podobu a zůstanou mimo hlavní evropský proud," napsal nedávno Dienstbier.
Vliv na podobu evropských procesů? François Hollande ať Dienstbierovi řekne, jak překvapivě nepatrný vliv má na podobu evropských procesů Francie (66 milionů obyvatel) a jak moc asi bude vlivné Česko (10,5 milionu). Ale ať mu to sdělí šeptem; nejlépe na pánských toaletách někde nad mušlí, aby je neslyšela německá kancléřka Angela Merkelová. Anebo Laurence Parisotová, šéfka Hnutí francouzských podniků (Medef). A to je, panečku, hnutí! Všichni tam mají papíry na kulovnice, na honech střílí po všem, co se hýbe (včetně čápů s batůžkem monitorovaných českými ornitology) a i jinak mají pro strach uděláno.
A co je to přesně "evropský hlavní proud"? Jakou politiku provozuje a jak ta je začleněna do hlavního proudu ekonomických kroků euroamerické civilizace? Tento panoramatický obraz se před nedávnem vydařil italskému deníku La Stampa. Čeští kandidáti na prezidenta - a na cokoliv, co představuje státní moc, správu i samosprávu - by asi méně měli sestavovat fráze a trochu více číst prachobyčejné západní (nebo jihoevropské) noviny. Dozvěděli by se, že v hlavním proudu vládnutí nad světem v pátém roce ekonomických - mírně řečeno - problémů právě vybledají tři velké iluze.
Politika pod psa
První je "iluze kouzelného proutku". Jde o dětinské přesvědčení, že vlády a centrální banky v řádu týdnů a měsíců jsou s to negativní vývoj zvrátit. Tady něco zregulují, tamhle zase uvolní a - píše La Stampa 27. září - "všechno zase pojede jako dřív; zahrada rozkoší ponese lahodné plody".
Ne, tak to není. Překonání krize bude trvat řadu let, "pokud je vůbec možné ji zdolat," napsal italský list. Před námi je cesta plná nástrah, a kdo to ani netuší, ten si ji také nejvíc odskáče.
Druhá iluze je "iluzí čekárny". Spočívá v přesvědčení, že lék na krizi už byl objeven a zhotoven - ať už je to "bezpracný" kouzelný proutek, anebo hořká pilulka, kterou stačí spolknout, zapít vodou a čekat, až zabere. Skutečnost je jiná. Proutkaři v metropolích světa vymysleli léky jen dva. Za prvé, silné injekce likvidity (proslulé "tištění peněz"), které sice drží nad vodou americkou ekonomiku, ale nedokázaly ji doopravdy oživit. Za druhé jde o evropský mix úsporných opatření (probíhajících dnes a prováděných kdekým a všude) s vizí budoucí podpory produkce (až budou veřejné finance ozdraveny). K pozitivní druhé fázi se zatím žádná z potrefených zemí EU jaksi nedostala a Česko to ani nemá v úmyslu. Ta bezděčná upřímnost Prahy, jdoucí proti proudu eurotlachavých slibotechen, je skoro úlevná. Není pochyb, že zvláště evropská varianta "iluze čekárny" vyžaduje hodně času, velké oběti a žulovou - ničím neopodstatněnou - víru, že navržené léčivo bude fungovat.
Iluze třetí je "iluzí průchodnosti". Vlády předstírají, že mohou provádět jakákoli opatření, protože jsou (údajně) ekonomicky nutná. A že tak mohou činit proti vůli občanů, bez ohledu na jejich reakce, generální stávky, rvačky celých velkoměst s policí. Bez ohledu na počet vypálených gumových projektilů, na počet zraněných, zadržených, uražených a ponížených lidí. Nikdy v moderních dějinách "válcovací" politika trvale možná nebyla. A není - a nebude možná - ani dnes.
Zatím se nezdá, že by si papaláštvo uvědomovalo, jak snadno lze v takovém "hlavním proudu" zmizet pod hladinou. A přes opakované výzvy finančních trhů i zasahující policie se už nevynořit. Utopenci - ti praví a v dobrém nálevu - se dají aspoň jíst, nejsou-li přímo pochoutkou k pohledání. Řada kandidátů na utopence se ve vírných proudech evropské, ba euroamerické politiky dočká nanejvýš citoslovného výkřiku jakkoli vyhladovělé veřejnosti: "Tohle svět neviděl a pes to nežral!"
