Nejpozději od slavného Jakešova projevu na Červeném Hrádku 17. července 1989 víme, čím o vlastním odcházení ze scény dávají vědět upadlé režimy, které původně měly být "na věčné časy", a tím tedy i vítězně dobojovanou "poslední bitvou" či - pokud jde o věci zásadní - nejlepším možným "koncem dějin". Labutí písní všech takových a podobných režimů bývá sebezesměšnění.
Váleli jsme se smíchy, když si generální
tajemník KSČ popletl "bojlery" s "broilery", tedy zásobníkové ohřívače vody s kuřaty v rychlovýkrmnách. Režim, jenž kdysi i kvůli nevinnému vtípku dokázal proměnit život kohokoli v materiál drcený mocenskou mlýnicí (nikdo to nepopsal lépe než Milan Kundera v románu Žert), nakonec dospěl k jedné velké estrádě provozované vlastními mocenskými aparáty. Bylo vlastně jedno, co věrchuška hlásala, neboť smíchy se řvalo pokaždé. V každém okamžiku nastávala situace, v níž už "stačí říct cokoli, třeba ´Karlův most´, a řve se dál, až do bezvědoma" (Jan Werich).
Štětina jako Brežněv
Dnes, v tomto čase před dalšími - nepochybně svobodnými - volbami, jako by nastala chvíle velmi podobná. Směšné jsou články, které jazykem středověkých inkvizitorů a exorcistů vymítají z těla společnosti KSČM, registrovanou parlamentní stranu. Byl směšný kardinál Duka, když hájil majetkovou parcelaci Pražského hradu tím, že zvýšeným hlasem strašil rudými prapory, srpy a kladivy - a obvinil veřejnoprávní rozhlas z cenzury. Jsou dokonce směšné i ty ponuré klipy pracující s aritmetikou mrtvol, jíž mají "na svědomí komunisté". Tuhle početnici vážný historický výzkum dávno vyvrátil a distancoval se od ní i každý druhý autor Černé knihy komunismu.
Některé výrony našich předvolebních deprivantů jsou směšné hlavně hloubkou své nevnímavosti k faktům, reálným problémům a souvislostem jak současné, tak i relativně dávné doby, k níž se obsedantně vracejí. Vybrali-li si jako ilustraci bytostného komunistického zla rozdrcení Pražského jara 1968, zesměšnili se hlavně opomenutím faktu, že Brežněv poslal své tanky právě na komunisty. Tenkrát měla politika KSČ takovou podporu občanů, jaké už nikdy předtím ani potom nedosáhla. Divný boj "svobody" proti "plíživému komunismu" se dnes vede. Je to ještě vůbec směšné? Jaký je přesně rozdíl mezi dodnes břežňevovsky přísným Štětinou a tehdy naštětěným Brežněvem?
V každém případě je přímo k uválení pořádat - jak se stalo v úterý - "běh proti totalitě". U pražského Patologického ústavu na Albertově byl sice odstartován, měl tam však asi spíš skončit. Je totiž patologické, jestliže se dusáním kecek bojuje s totalitou, která padla už skoro před čtvrtstoletím. A která zde více než čtyřicet let strašila povýtce jen proto, že v téže době se Evropou rozlévalo sovětské impérium. Říše, jejíž satelity ve vztahu k Moskvě svítily - jak se vyjádřil za Stalina vězněný polský šéfkomunista Władysław Gomułka - "jenom odraženým světlem, pouze tak, jako svítí Měsíc".
Návod k použití?
Kde je dnes to impérium? Kde je ono zářné moskevské Slunce? Tím přece v žádném směru nemůže být Putinovo oligarchické a ryze kapitalistické Rusko, které navíc letos od Brazílie převzalo "první cenu" za největší sociální rozdíly na světě. Proti jaké konkrétní "totalitě" se to vlastně v Praze běželo? O jaké "svobodě" svědčí barbarský "normální fakáč" (autorská slova sochaře Davida Černého), který se vynořil z Vltavy, aby - jako v tom starém bolševickém plakátu - ukázal na Hrad, hlavního vnitřního nepřítele?
Směšné to všechno však být nepřestává. Zkusme si představit, že by se čtyřiadvacet let po 28. říjnu 1918 - tedy v roce 1942 za vlády říšského protektora Reinharda Heydricha - konal v Praze běh proti návratu vlády Habsburků. Jakkoli mnozí Habsburkové byli stále ještě tenkrát naživu a vedli občas i nejapné řeči, vím, jak by takový běh pravděpodobně skončil: hromadnou hospitalizací všech účastníků v pražských Bohnicích.
Čas oponou trhnul, změněn svět a normální je leccos, co bylo dříve nejčastěji spojováno s klecovými lůžky. Aktivisté z občanského sdružení Dekomunizace - tak se o tom píše - "reagují na možný nástup komunistů k moci" tím, že rozvěšují po českých městech figuríny oběšenců. Na trikotech paňáců stojí psáno: "Šel proti KSČ(M)". Tohle k smíchu asi není. Co kdyby to nějaký psychopat vzal jako návod? Existuje totiž celosvětová shoda, že veřejné popravy v některých státech i pouhá existence trestu smrti brutalizují celou společnost. A co teprve ti vaši pajduláci s rudou smyčkou na krku, páni "dekomunizátoři"?
Návrat nenávrat
Ale ne, je to přece jen k smíchu. Pracuje se tu totiž s rovnou tou nejstrašidelnější vizí, že když už "návrat před rok 1989", tak tedy až do padesátých let. Do toho nejhlubšího teroru, kdy byl oběšen i generální tajemník KSČ Slánský, ba i šéf státní bezpečnosti Závodský, a kdy málem oběsili i našeho budoucího normalizátora Husáka (ačkoli nikdo z nich NEŠEL proti KSČ). Kdyby se něco teď doopravdy semlelo, zvítězila Semelová a táhlo se úspěšně někam před Listopad, byli by "echtovní" levičáci, jsou-li zde jací, citově zahlceni. Jinak, než myslíte.
"Tady jsme to v minulosti trochu přešvihli - abych to tak řekl - s tou socializací," prohlásil Jakeš i na tom na Červeném Hrádku v létě 1989. A slova o tom, že si "žijeme nad poměry, životní úroveň neodpovídá výkonnosti naší ekonomiky" a "nevyhneme se některým nepopulárním opatřením", že zkrátka nastává doba "utahování opasků", neřekl před rokem v Otázkách Václava Moravce ministr financí Miroslav Kalousek, ale v debatě se zástupci pražských podniků 4. dubna 1989 - více než půl roku před Listopadem - Ladislav Adamec, poslední premiér "totality".
Jak je komu libo, ale já tenhle návrat nechci. Nikdo ho doopravdy nechce. A nepotřebuje. V týchž záležitostech, na téže trajektorii dějin, ba i v týchž slovech se totiž pořád plácáme.
