Ten paperback s trávově zelenou obálkou se v lavině knižních novinek možná ztratí, ale to není důležité. Hlavně že je na světě. Jmenuje se Václav Černý: Literární pondělí (Texty z Lidových novin 1936-1938).
Proč číst osmdesát let staré články? Odpověď není těžká. Mají nám stále co říci. Do dnešní klipovité doby nepřející dlouhým studiím je souhrn drobné publicistiky případné čtení. Noviny naučily Václava Černého (1905-1987) konciznosti, avšak nesvedly ho k nekvalifikovaným plytkostem, tak běžným v médiích přítomnosti. Svazek o 334 stranách záslužně vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, o ediční přípravu, komentář a rejstřík se postarala Klára Soukupová.
Pro pořádek povězme, že vymezení 1936-1938 je maličko nepřesné, protože bylo překročeno dvojrecenzí Čepova Příbuzenstva a Kličkova Nože na srdci, v LN vyšla až 30. ledna 1939.
Václav Černý převzal v Lidových novinách rubriku Literární pondělí po Arnu Novákovi, velké osobnosti naší meziválečné literární kritiky, jediné, která se mohla měřit s Františkem Xaverem Šaldou. Jako redaktor LN držel Černý Nováka ještě v úctě, pochválil mu tři knížky: Duch a národ (tento soubor dvaceti studií "je činem stejně mravním jako literárněkritickým, je činem mravně osvobodivým"), Ruchovci a lumírovci v bojích proti křivdě a za právo ("pronikavé stránky", za "hutností a plností cítíš podrobné, nevyslovené znalosti, dlouhé a intimní přebývání s básníky", "sevřená, uměřená studie") a Praha barokní (3. vydání, studie "nezestárla a nepotřebovala oprav nebo doplňků", Novák je "z našich nejlepších znalců barokního umění, zvláště básnického; ale sluší se poznamenat, že o baroko projevil u nás zájem a pochopení jako jeden z prvních", esej je "příkladem a důkazem podnětnosti a iniciativnosti, pro kterou přejme knize i další zasloužený úspěch"). Po letech se to Černému asi rozleželo v hlavě, a tak mu ve vzpomínkovém Křiku Koruny české (1970, náklad šel do stoupy) Novák reprezentoval jen "prostřednost, tj. vše, co není první velikosti a nekleslo pod třetí". Tuto nehoráznou aroganci později opravil, Nováka přiřadil "k významným jménům starší generace" (i tu "starší generaci" si mohl odpustit, ale to už bychom po něm chtěli moc).
Za dva roky toho Václav Černý napsal dost, vedle kritik i medailony, také, jak si to provoz v redakci novin žádal, pouhé informace, doporučení (bez rozpaků třeba čtenáře upozornil: Laichterovo nakladatelství "obohatí v edičním roce 1936-37" filozofickou literaturu o Bergsonův Dvojí pramen mravnosti a náboženství; že překladatelem díla je on sám, čtenářům cudně zamlčel).
Za pozornost stojí celý soubor, z něj však zcela jistě článek ze 7. prosince 1936 nazvaný Dr. Goebbels ruší kritiku. Václav Černý se tu vysmívá nacistickým praktikám - s ironií a jízlivostí, jak to dovedl a rád předváděl. Nějaký mudrc, který bude číst (záměrně?) nepozorně, možná vytrhne z kontextu sarkastické "pochvaly" a oznámí svůj epochální objev, že totiž Václav Černý byl fascinován říšským ministrem propagandy. Vždyť v LN tehdy skutečně napsal: "Říšský ministr národní osvěty a propagandy dr. Goebbels je muž, jehož prozíravost zaslouží obdivu, neboť chce obratně to, co chce. Nevím, vzdali-li mu v těchto dnech povolaní lidé u nás náležitou chválu a věnovali-li mu náležitou pozornost." Nebo: "Dr. Goebbels probouzí mou důvěru, neboť je to člověk, jenž umí domyslit, co započal." A taky: "Dr. Goebbels vzal na sebe péči o duševní klid a mír svého lidu." Konečně závěr, pointa: "I velkým uměleckým pedagogem je dr. Goebbels."
Tak honem, kdo se toho chopí? Václav Černý jako obdivovatel Josepha Goebbelse, to by se jistě dostalo na první stránky a do hlavních zpráv, možná i do bulváru. Druhé jméno zná každý a s tím prvním se sice pozdě, ale přece seznámí "dolních deset milionů".
