Očima Martina Hekrdly
Velký podvod

"Vyjádření paní Procházkové, která byla chartistka, mi doslova vyrazilo dech," prohlásila nová senátorka za Prahu 8 Daniela Filipiová (ODS). Šlo o odpověď na otázku deníku Právo, co říká veřejné podpoře spisovatelky Lenky Procházkové komunistickému protikandidátovi Jiřímu Dolejšovi. Vždyť Charta a komunisti jsou oheň a voda. To ví přece každý, ne?

Vlna vyražených dechů, konsternace a apartního omdlévání se už mezitím hnala Českem. Některé citlivé duše byly rády, že zakladatelé Charty 77 Václav Havel, Jan Patočka nebo Václav Benda se něčeho takového - pravděpodobně flagrantní zrady chartistického hrdinství - už nedočkali. Ale kdo ví, zda kvůli té pomýlené Procházkové nejdou takříkajíc do vývrtky i ve svých hrobech.

Tohle je empirický důkaz, jak lze za pouhých 35 roků, které od prvního prohlášení Charty 77 uplynuly, převrstvit reálné dějiny aktuální politickou orientací dnešních vykladačů a aranžérů politické scény. Pravice považuje za samozřejmé, že chartistický zápas byl veden v intencích výhradně její ideologie, protože přece směřoval proti "komunistické" (čili "levicové") moci.

Nerad někomu kazím zatuchlý černobílý pokojíček vyzdobený modrorudou tapetou, která úchvatně znázorňuje svár Dobra se Zlem. Bylo to ale jinak s tou naší Chartou a jejími signatáři. Devět let vězněný Petr Uhl, který se tehdy hlásil k "revolučnímu marxismu" čtvrté (trockistické) internacionály, si - například - výtečně rozuměl s pravicově orientovaným Václavem Bendou. A nejenom proto, že oba - jako všichni chartisté - čelili týmž aparátům represivní moci; Uhlova koncepce "společenské samosprávy" a Bendův projekt "paralelní polis" byly téměř identické.

Slyšel jsem na vlastní uši, jak se v hektických listopadových dnech Václav Benda přimlouval za členství Radikální strany a Levé alternativy v politické komisi Občanského fóra, kde už byl začleněn levicový klub Obroda složený převážně z "osmašedesátníků". A vím, že v tom uspěl. Tohle skončilo až za Václava Klause v čele OF. "Je třeba odloupnout skupinky nalevo," řekl.

Jinak vyražený dech

Václav Havel se v první půli 70. let rád označoval za "nezávislého socialistu"; teprve později mínil, že není dobré vyprázdněné slovo "socialismus" užívat, pokud není přesně vymezeno, co se jím rozumí. Při svém vzpomínání však ocenil bývalého tajemníka ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře, který se později nazval "socialistou na volné noze". A který do souboru prvních 243 jmen signatářů Charty 77 přinesl - tak se vyjádřil Václav Havel - "přes 100 podpisů, čímž mi vyrazil dech". To byla ale jiná, nefilipiovská zástava dechu. Uznávaný hybatel lidskoprávního vzdoru zároveň vyzvedl, že "v prostředí bývalých komunistických funkcionářů kolem Zdeňka Mlynáře se už dříve mluvilo o možnosti založit nějaký výbor za dodržování lidských práv..." Volbou trnité cesty boje za lidská práva se tito lidé svého levicového přesvědčení většinou nevzdali.

Nekomunistický filozof Jan Patočka, který vzal "post" prvního mluvčího Charty 77 v tandemu s exkomunistou Jiřím Hájkem, měl náruč dostatečně liberální a širokou, aby "jasem své velké osobnosti" (Havlova slova) jistil, že se pestrý pluralismus a myšlenková různorodost oné "paralelní polis" obejde bez zbytečných vnitřních třenic. Patočkova zdrcující vlídnost byla shledána optimální v čele obklíčeného společenství. I když by roli mluvčího možná víc zasloužil jiný významný signatář - Václav Černý, dlouholetý protirežimní guru, věčný odbojář píšící vždy neohroženě, jakoby ostrou břitvou.

Příliš hranatý antikomunista? Jak se to vezme. V eseji O povaze naší kultury Václav Černý napsal: "Obsahové složky socialismu jsou tedy dány povahou a počtem škodlivých nedostatků kapitalismu. Ty pak jsou dějinně zjištěny, totiž: konkurenční anarchie společenské výroby, jež je důsledkem soukromého vlastnictví výrobních nástrojů aktivizovaných k produkci jen za účelem osobního zisku; a nespravedlivé odměňování lidské práce, jehož důsledkem bylo nespravedlivé rozdělování společenských statků čili lidská bída."

Komu tohle vyráží dech, svědčí o sobě a proti sobě. Komu se totiž boj za svobodu - a vlastně i svoboda sama - vejde pod jednu jedinou fangli, je podvodník.