Čeští zelení asi vejdou do parlamentu. Jedni jásají: konečně se někdo zastane přírody. Jiní se děsí. Už dnes mají temné zkušenosti s „ochranou životního prostředí“, pro niž by se spíš hodil výraz zelený bolševismus.
Podstata zůstává stejná: ve jménu ideologie se ničí lidé a jejich statky. Soukromý majetek slouží jako ideální cíl: soukromník se těžko brání „vyšší moci“, tedy státu. A úředník miluje tuhle starou situaci, kdy mává jakýmsi vyšším zájmem (nyní často posvěceným byrokraty bruselskými) a mlátí jím po hlavě vlastníka lesa, nemovitosti nebo třeba výrobce kozího sýra.
Rudá ideologie prohrála a už ji střídá jiná: ekoideologie, ochrana krajiny, hynoucích živočišných druhů nebo třeba vody; co se kde právě hodí. Funguje to.
Zpráva, že nějaký motýl zápasí o přežití a že se mu mládež, stát a Evropská unie snaží pomoci, dojme vždycky.
Pak už to má úředník (lesy a polnosti nevlastnící) snadné: může se do majitelů obout. Do těch bez konexí. Za příklad poslouží z porostů mizící hnědásek osikový (viz TÝDEN č. 12/06, Motýli na vymření). Mladí entomologové objevili před časem v polabských lesích zbytky tohoto ohroženého motýlího druhu.
Co mu brání v životě krom urbanismu? Vzrostlý vysokokmenný les. Ochranáři neváhali, hnědáska nahlásili do Bruselu a jednu lokalitu, přírodní rezervaci Dománovický les, zařadili do programu Natura 2000.
Až potud skvělé, příběh dojemný. Zachraňme osikáče, má člověk chuť zvolat, je tak slabý! (Pomíjí ovšem jednu maličkost: dnes se hnědáskovi v Dománovickém lese daří dobře, tak proč mu měnit podmínky?) Neméně bezbranní jsou ovšem vlastníci míst, na nichž se motýl vyskytuje.
Majitelé lesa postiženého Naturou 2000 nevěděli nic. Pustili mladé motýlkáře do svých hvozdů na průzkum. A po čase byli spolu se starosty polabských obcí Radovesnice II a Dománovice postaveni před hotovou věc: Musíte motýla na území svých pozemků chránit.
Musíte změnit lesní plán, za který jste draze zaplatili. Musíte zhruba polovinu dubohabrového lesa ve stávající přírodní rezervaci vykácet a začít hospodařit úplně jinak. Dosud se vysokokmenný les kácel jednou za 130-140 let. Teď se na polovině jeho rozlohy, na stovkách hektarů, musí obmýtí zkrátit na pouhých deset let! Podle úředního diktátu má být založen výmladkový (pařezinový) les. Vyrostlé „klacky“ se po deseti letech posekají a nechají růst znovu; hnědásek má rád cosi jako savanu. Vlastníci místo dubů a habrů povinně vysadí ptačí zob...
Majitelé a starostové obcí se zásahu brání. Jejich argumenty nikdo nebere vážně. Úřady (ministerstvo životního prostředí, krajský úřad - oddělení ochrany přírody a krajiny) se jim vysmívají. Přitom vlastníci uvádějí zásadní výhrady. Stačí připomenout dvě: vymýcením se les otevře a jakákoli vichřice (jako ta v Polabí před šesti lety) nadělá obří škody. Druhá: Dománovický les je přírodní rezervací chránící jak stromy, tak třeba orchidej střevíčníku pantoflíčku. O ty teď ale nejde, vede hnědásek osikový.
Podle vlastníků lesa se tento druh motýla vyskytuje ve více polabských hvozdech (například v nedalekém Žiželickém lese). Ta místa však trpí jednou vadou: nejsou privátní. A soukromník se přece dusí nejlíp. Kdyby se cukal, úřad mu napaří milionové sankce. Bránit se umí hůř než velká firma nebo třeba státní lesy. Soukromníkovi se dá v lese klidně zkolaudovat prokazatelně znečišťující a porost devastující prasečák, který nebyl zlegalizován ani za minulého režimu (viz jeden v Dománovickém lese).
O nákladech na změnu lesního plánu státní úředník nemluví, neřeší je. Důsledky změn ho také nezajímají. Předvádí totální neúctu k soukromému majiteli a ke slabé, nevlivné místní samosprávě: zelený bolševismus. Vystupuje z pozice síly, přičemž kašle i na stávající zákony (o ochraně přírody a o lesním hospodaření). Rudí bolševici původním majitelům lesy ukradli. Po revoluci jim byly neochotně vráceny. A dnešní úředníci je nutí, aby habry a duby dobrovolně a na své náklady ničili. Z pohledu motýla, jehož vzrostlé stromy údajně zabíjejí, jsou to přece lesofašisti. Vlastníci zase vidí úředníky jako motýlofašisty.
Hnědásek osikový za to nemůže. Vinna je za padesát let vžitá neúcta k soukromým vlastníkům a neochota státu brát své občany vážně, vyjednávat s nimi.
