Politické mistrovství mohou Miloši Zemanovi upírat jenom lidé postižení rozumovou hluchoslepostí. Na 37. sjezdu ČSSD rozbalil svoji reálnou moc - schopnost ovlivnit myšlení i jednání druhých - na plné obrátky. A jsem si jist, že dosáhne svých cílů.
Které to jsou? Je více než zřejmé, že si vskutku přeje - jak deklaroval - vítězství sociální demokracie ve volbách 2014. A nejen jako "občan Miloš Zeman" (jak musel zdůraznit), ale i jako prezident republiky, který je "povinen být nadstranický" (jak byl nucen zmínit v duchu Machiavelliho bonmotu o návštěvě kostela: "Pojďme se podřídit obecnému předsudku.") Mocenská synergie prezidenta, sněmovny i vlády nemusí nutně, je-li smůla, pomoci ani jednomu občanovi. Hlavě státu i ostatním vrcholným subjektům státní moci pomůže však s pevností v kramflecích určitě. Na to dám krk.
Zeman navíc chce menšinovou vládu ČSSD. "Mějte odvahu vládnout sami," řekl. Jestliže zároveň poukázal na to, že vláda Vladimíra Špidly po volbách 2002 nevyužila 111 "levicových hlasů" (z řad sociálních demokratů a komunistů) a místo toho uklohnila levostředovou "stojedničkovou" vládní třtinu (ve větru se klátící), vyslal jasný signál své podpory jednobarevného vládnutí ČSSD s podporou komunistů. Levý radikalismu? Ne, ani náhodou! Jde tu jen logiku, o zdravý selský rozum a o cit pro nálady voličů.
Jednota, půl vítězství
Tady se napohled rýsuje jistý rozpor. Pan prezident, který "straně přítelkyň a přátel" srdečně nabídl "své vlastní přátelství" (a varoval před záměnou tohoto vznešeného slova s termínem "podraz"), mezi řádky, leč jasně prosazuje jihomoravského hejtmana a místopředsedu strany - a stoupence spíše levostředových vlád - Michala Haška do role lídra příští oranžové tsunami. Jinak by neřekl, že personální poměry v ČSSD jsou o něco lepší než v jiných partajích především díky hejtmanům. Ti přece prokázali, že dovedou řídit kraje, a tedy i stranu a vládu (ovšemže s výjimkou Davida Ratha, kterého už v té první etapě chytili).
Zemanův model povolebního vládnutí je však identický s modelem Bohuslava Sobotky, jenž zdůrazňuje, že špidlovská varianta byla již vyzkoušena (aniž by ji však zcela vyloučil). A Hašek se hned v první sjezdový den snažil "Sobotkovy" (čili "Zemanovy" a vlastně i "Dienstbeirovy") komunisty ani nezmínit; místo toho hovořil o širokém koaliční potenciálu ČSSD, jejíž levicové i středolevé koalice se v krajích osvědčily. Předseda i první místopředseda mohou tak snadno tvrdit, že jejich postoj je vlastně shodný a rozdíly mezi nimi navzájem - a mezi postojem jich obou Miloše Zemana - se vyznačují odstínovou nepatrností. Jednota strany je tak demonstrována, její vítězství definováno jako priorita a "podrazák" Sobotka potvrzen jako plnohodnotný člen té správné party politických mazáků Zda mu to zachrání krk, uvidíme relativně brzy.
Naplňuje se politický osud Jiřího Dienstbiera. Málo spravedlivá a příliš paušální slova "přítele" z Hradu o nebezpečí "závistivé malosti" byla další červenou kartou pro něho i pro všechny hráče, kteří pilovali tah na branku svému vrchnímu útočníkovi, oficiálnímu (ani se dnes tomu věřit nechce) prezidentskému kandidátovi ČSSD.
Shrnuto a uváženo: Miloš Zeman nelhal, když dal delegátům na vědomí, že spekulace o rozvracení sociální demokracie novým prezidentem republiky nemají hlavu ani patu. Evidentně se snažil o ohlazení hran a větší vzdutí plachet ČSSD pro vítěznou plavbu. O nějaké SPOZ nepadlo slovo (bohužel ani o demontáži této už zbytečné politické trampolíny pro někdejšího důchodce z Nového Veselí). Zeman navenek vystoupil v ostravském kongresovém centru - bývalé tovární hale - spíše jako sjednotitel. Ale také jako "výrobní linka", z níž sjíždí právě taková podoba levicové strany, jak si ji představuje on.
Produkce zmetků
Má se oč opřít. Jeho představa levicové - a jakékoli - politiky souzní s týmiž přístupy u většiny sociálních demokratů. Je to představa (v široké veřejnosti, milující nade vše úřednické vlády, velmi populární), že míra levicovosti či pravicovosti neznamená nic proti "elementární kvalifikaci" (Zeman na sjezdu). Že Špidla kdysi nevyužil všech levicových hlasů z důvodu "politického amatérismu" (znovu Zeman). Že levice jde jen proti "nepovedeným" reformám či "chamtivosti" (Bohuslav Sobotka tamtéž). Že musí hlavně cítit "toleranci a velkorysost" k jinak politicky orientovaným, zejména mladým lidem (Lubomír Zaorálek). Že hlavní problém s vládnoucími poměry spočívá ve rčení "Kde blb, tam nebezpečno" (Jeroným Tejc). A že tudíž soužení s Nečasovou vládou - uzavřel posledně citovaný předseda poslaneckého klubu ČSSD - nespočívá v tom, že je pravicová, nýbrž v tom, že se tam pojí hloupost a arogance s nekompetentností.
Takhle je líčena politika už dlouho (a nejen u nás). Sociální demokraté bojují v první řadě proti mravní, profesní a rozumové upadlosti svých protivníků, proti jejich osobním vlastnostem. Jako by je ještě ani nenapadlo, že existuje i nějaký systém, který si nejen vybírá, tlačí dopředu a zvedá vzhůru lidi určitých povah, ale který také - a možná především - takové lidi vyrábí. Ani v té ostravské tovární hale jim "nedocvaklo", že produkční kapacita systému - i při výrobě "novinářských blbečků" (Richard Falbr) - je obrovská. A že je třeba se primárně vypořádat právě s povahou systému. A ne lidí.
Vím, tohle - tak jako Jiří Dienstbier - takříkajíc není na pořadu dne. Ale brzy bude muset být. Neboť ta výrobní linka přiliš osobně chápané politiky se už zadrhává, stále častěji produkuje zmetky (povrchní chápání situace) a ohlašuje vlny příštích porážek.
