Čtyřicet let po svém založení chystá Pražský výběr na 7. prosince obří koncert s více než stovkou vystupujících a scénou vysokou jako půlka Petřínské rozhledny. Jak vidí Michael Kocáb možnost vydání další společné desky a co by udělal ve svém životě jinak?
O blížícím se megakoncertu Pražského výběru v O2 areně se mluví jako o posledním. Proč?
To je celá řada kamínků v mozaice. Jednak již nejsme nejmladší, dvacet let jsme nevydali novou desku, a navíc se tak trochu rozcházíme hudebně i názorově. Připadá mi jako hudební nemrav hrát třicet let stejné písně a tvářit se, že se nic neděje. Vždyť to si nedovolí ani ti Stouni. A to je sakra líná kapela. (smích)
Šanci na návrat tedy nevidíte?
Pokud bude nové album, tak ano. Ale pořádné skvělé album, které má potenciál, rozhodně ne žádný vejškrabek! A k tomu se zatím neschyluje. Tedy schyluje, my ty nahrávky prakticky máme, ale nejsme schopni se dohodnout na dramaturgii. Asi bychom si to album museli rozparcelovat podle jmen, podle vyznání a politické příslušnosti, nevím.
Narážíte na protiimigrantskou píseň Zástupy zástupců Viléma Čoka?
Třeba i na ni. Ale narážím také na to, že všichni máme kupu vlastních projektů, které nás takzvaně živí, a tudíž přes ně nejede vlak, máme své stařecké nemoci, svou představu o tom, kudy by se naše tvorba měla ubírat. Je to zkrátka přílišná diskrepance na další společný krok kupředu.
Jak bude vypadat zmiňovaný megakoncert, jak se účastní politického života nebo jak je tom podle něj Česko v záležitostech víry, a samozřejmě mnoho dalšího, se dočtete v rozhovoru s Michaelem Kocábem v novém čísle týdeníku INSTINKT.
