Pro ostré slovo nejde daleko a jeho temperament je pověstný. Zdeněk Pohlreich, muž s vzezřením hospodského rváče, se stal první českou šéfkuchařskou celebritou a mediální hvězdou. S holou hlavou a pronikavým pohledem drtil třeba neschopné nešťastníky ve svém pořadu Ano, šéfe!, podílel se i na řadě dalších kulinárních show. Český šéfkuchař, gastronom a moderátor oslaví v pondělí 10. dubna šedesátiny.
Ať už dělá Pohlreich cokoliv - moderuje kuchařské pořady, řídí provoz svých restaurací, vede kurzy vaření, vydává kuchařky ve vlastním nakladatelství, na svém ranči radí lidem s výcvikem koní - ve všem je stoprocentní profesionál.
V souladu se svou povahou prosazuje přímočarou kuchyni, jednoduché recepty, kvalitní ingredience a poctivé přípravy. Pro českou gastronomii znovuobjevil některé suroviny, například telecí líčka.
Televizní hvězdu z něj udělala show Ano, šéfe!, ve které šel po šlendriánu v českých restauracích. Následovaly pořady Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem, Teď vaří šéf!, Rozpal to, šéfe! a Vařte jako šéf!. V pořadu Už dost, šéfe! se znovu vrátil do restaurací z prvního pořadu, aby zjistil, jak se jim vede dnes.
Postrach málo úspěšných podniků Pohlreich má jasné a nekompromisní názory, málokdy je ochotný debatovat. Ví, co chce, a vždycky si prosadí svou. Nemá rád kompromisy. Chce mít věci perfektní, a je proto tvrdý na sebe i na ostatní: "Do kuchyně nepatří diskuse, rozhoduje šéfkuchař. Není čas si hrát na nějakou demokracii nebo jemné manýry. Je to testosteronové prostředí."
Neudělal přijímačky
Život se s ním nejdřív nemazlil. Když propadl u přijímacích zkoušek na střední školu, vybral si učební obor kuchař, což ho zprvu vůbec nebavilo. A posléze nastoupil do pražského motelu Stop.
Po zájezdu do Nizozemska, kam se dostal s reprezentačním baseballovým týmem, začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. O tři roky později, těsně před revolucí, odjel do Nizozemska, ale azyl už mu nedali.
Proto se přesunul do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začínal v restauraci La Guillotine a nebylo to snadné, o spoustě surovin a postupů neměl ani ponětí.
Z emigrace se vrátil po třech letech. Šéfoval postupně kuchyním v hotelu Renaissance, Ville Voyta či hotelu Alcron, kde vychoval generaci mladých talentovaných kuchařů - mimo jiné Romana Pauluse nebo Jiřího Štifta.
Plnění snu
Od roku 2010 se mu splnil sen v podobě vlastních podniků - dnes má Café Imperial, podnik ve stylu prvorepublikových Grand Café, dále italskou restauraci Divinis a také bistro Next Door by Imperial. A také vlastní kolekci nádobí.
Poly, jak mu říká většina kolegů i známých, je v soukromém životě prý docela klidný a příjemný, libuje si jemných vtípcích a v neotřelých bonmotech. Nemá problém s účinkováním v reklamách, a tak trochu plánuje, že by se jednou vrátil do Austrálie a začal žít "normální život". V roce 2011 se podruhé oženil, u Bodamského jezera si vzal přítelkyni Zdeňku.
"Musel jsem si to odmakat, ale v téhle chvíli jsem maximálně spokojen s tím, jak se věci vyvíjejí. Kdyby se mi jednoho dne povedlo, že budu mít vyděláno a budu v klidu, začnu se věnovat tomu, co všichni. Užívat si, cestovat, hrát golf. Budu se snažit, abych zůstal zdravý," svěřil se v jednom z rozhovorů.
