Signature
U D1 vyrostla designová restaurace prorostlá mechem

Pokud vás během dlouhé cesty po D1 přepadne hlad či únava, odbočte v Popůvkách u Brna na sjezd 182. Rozhodně nebudete litovat. Koncem loňského roku zde totiž z naprosté ruiny vyrostla pohádková restaurace, která je doslova prorostlá mechem.

Ojedinělou restauraci na netradičním místě si zřídili dva Moraváci, Jiří Lešikar a Lumír Sendrei, kteří se rozhodli zlepšit gastronomickou úroveň u D1. Majitelé dbají na každý detail - od pečlivého výběru dodavatelů přes netradiční nádobí až po finální produkt na talíři. "Ať se podíváte kamkoli, tak tady není nic, o čem bychom se nebavili. Příbory jsme měli čtrnáct dní doma a jedli jsme s každým zvlášť a pak jsme se domluvili, který vezmeme. Se skleničkami jsem chodil k ženám a ty je ohmatávaly a zkoušely, jak se nimi pije. Nakonec se jich většina shodla na té jedné, tak jsme ji sem vzali," říká Sendrei. "Talíře jsme vybírali mezi několika firmami, i těmi známějšími a nakonec jsem narazil na jednu malou hrnčírnu u Brna. Nabídl jsem hrnčíři, který tady pracuje, jestli by nám neudělal nějaké originální talíře, a on souhlasil," dodává. Každý talíř je tedy naprostý originál a stůl díky nim hraje všem barvami.

Prostor restaurace je posuvnými stěnami rozdělen do tří vzdušných místností. Restaurace jako taková má asi 54 míst k sezení, pokud se však místnosti otevřou, vejde se sem až 150 strávníků. Jedním z prostorů je malebná snídárna, kam chodí jak zákazníci restaurace, tak i hoteloví hosté na snídani. "Myslím, že na D1 dlouho chyběla dobrá poctivá snídaně. Lidé jezdí do nejrůznějších fastfoodů, ale my si tu děláme domácí jogurty, pečeme si své pečivo a připravujeme dezerty," říká Sendrei. Jídla se ohřívají či chladí na kamenech, ze kterých si je berou sami zákazníci. A každé ráno se místností line krásná vůně sicilské kávy. Snídaně je na výběr buď z celého bufetu, nebo formou à la carte.

V takzvané snídárně se také konají oblíbené brunche. Ty jsou zaměřené především na děti a mají nejrůznější témata - od čarodějnic až po indiány. Děti dostanou zástěru a upečou si svoji vlastní pizzu, vyrábějí si hračky nebo indiánské čelenky. Brunche jsou vždy zcela vyprodané, konají se jednou za měsíc a účastní se jich zhruba 50 dospělých a 30 dětí. Ze snídárny se lze dostat do salonku, kde se většinou konají konference, řízené degustace či párování vína s jídlem. Nelze si nevšimnout mechového koberce, který zabírá celou jednu stěnu.

Dominantou interiéru jsou bezesporu dřevěné sloupy prorůstající mechem, které připomínají hru mikádo. Na ně navazují i nohy od stolků a vše do sebe krásně zapadá. Návštěvník si tak může užít prvotřídní vizuální zážitek pouhým posezením v restauraci. Pořád je totiž na co se dívat. Za tím vším stojí architekt Pavel Kříž z architektonického studia KOMPLITS.

Jelikož majitelům restaurace nestačí pouze spokojený návštěvník, ale chtějí své hosty nadchnout a překvapit, nachází se zde také polička s rozsáhlou sbírkou armagnaců - nejstaršími francouzskými vinnými destiláty. Lze najít lahve s ročníky od roku 1942 až po 2000. "Když u nás zákazník slaví narozeniny, dejme tomu někdo, kdo je ročník 1982, tak může ochutnat skleničku svého armagnacu," říká Sendrei.

Oba svou práci milují, sám Sendrei vítá zákazníky u dveří a věší ženám kabáty. A protože chtějí pro své hosty to nejlepší, kuchyni vévodí zkušený kuchař Pavel Veltruský. Šéfkuchař prošel kuchyněmi celebrit i zajetých podniků, nakonec ale zakotvil v brněnské Signature. "Menu sestavuji s ohledem na sezonu a snažím se vyjít vstříc konzervativním hostům třeba králičí fašírkou podle babiččina receptu, ale také náročným strávníkům například grilovanými foie gras," říká Veltruský, který vařil i pro Julii Robertsovou či v tříhvězdičkové michelinské restauraci Waterside Inn v Anglii.

A jak vlastně vznikl název Signature? "Seděli jsme s Jirkou v Buddha Baru, pili jsme ryzlink a přemýšleli. Já jsem přišel s nějakým seznamem, jak by se restaurace mohla jmenovat. Pořád jsem říkal, že by název měl začínat od písmena S, a Jirka mi řekl: my musíme být originální, musíme být jiní než ostatní. Žádná Itálie nebo Francie, musí to být prostě takový náš signature. A bylo to," vzpomíná Sendrei.