U polárního kruhu
Sníh je tajná zbraň vinařů

Kaarlo Nelimarkka, čilý finský sedmdesátník, je nemálo hrdý na to, že stojí v čele vinařství, které považuje za nejseverněji položené na světě. Pěstování vína u města Vaasa, asi čtyři sta kilometrů jižně od polárního kruhu, je pro něho každodenní výzvou, kterou rád přijímá.

Jedním z tajemství úspěchu je sníh. Díky jeho izolačním vlastnostem je chráněno révoví a nezmrzne, když v zimě teploměr ukazuje minus 36 stupňů Celsia. Vinaře zde znepokojuje spíše slunce.

"Skutečným problémem jsou příliš krátká léta a příliš silné jarní sluneční paprsky, kdy mohou prasknout očka vinné révy, když je země ještě zmrzlá," vysvětluje čtyřiasedmdesátiletý Nelimarkka.

V příznivých letech může vyrobit až čtyři sta lahví bílého, růžového a červeného vína. Jeho specialitou je Sundom White, který vznikl kombinací odrůd Madeleine Angevine, Gewurztraminer a Solaris.

Hannu Hokka, amatérský znalec vín a bývalý expert u státní společnosti Alko, která má monopol na prodej alkoholických nápojů, je nadšen. "Víno je příjemné a dobře vyvážené, hodí se k salátům a k rakům. Kdybych to nevěděl, nikdy bych si nepomyslil, že pochází od finského vinaře," prohlašuje.

Ve Finsku, kde jsou národními nápoji pivo a vodka, jsou vinaři vzácní. Pivo stále ještě představuje téměř padesát procent spotřeby alkoholu v zemi, i když spotřeba vína v posledních dvaceti letech rostla: v roce 1995 tvořila jedenáct procent spotřeby alkoholických nápojů a v roce 2014 už devatenáct procent.

Nelimarkka přesto doufal, že se mu podaří s vínem uspět. Byrokracie Evropské unie jej však odrazuje. Bez ohledu na všechno své úsilí nemůže pro víno Sundom používat tento název, protože Finsko není na evropském seznamu regionů produkujících víno.

Nemůže ke všemu ani kvůli státnímu monopolu své lahve prodávat. Aby tento zákaz obešel a mohl se dál oddávat svému koníčku, pořádá pro zájemce placené prohlídky svých vinic, které končí degustací vína.

Všechno začalo v sedmdesátých letech. "V roce 1975 si manželka objednala v Nizozemsku cibule tulipánů u společnosti, která prodávala i sazenice révy. Objednal jsem si jednu a ukázalo se, že jde o Pinot Noir, který patří k odrůdám, jež se obtížně pěstují. Musel jsem se tedy učit," vzpomíná Nelimarkka.

"Prvních dvacet let jsem četl všechny příručky, dělal jsem kurzy na dálku, ale nikdy jsem neuspěl," přiznává. Díky neutuchající vytrvalosti se mu podařilo vymyslet vlastní metodu, jak chránit víno před chladem. Révu před zimou ořezává nejméně o třicet centimetrů a obkládá ji kameny, které zadržují teplo u paty keřů a chrání je před zimou a vlhkostí, a částečně ji také na zimu obaluje plastovou plachtovinou.

V létě mu přichází na pomoc půlnoční slunce. Podle jeho propočtů je na jeho vinici v průměru o třicet dní slunečního svitu více než na jihu Itálie.

Letos mu však příroda nadělila to, bez čeho by se raději obešel: příliš mnoho deště. Zatímco jih Evropy trpěl vlnami veder, Finsko prožívalo nejchladnější červen a červenec za posledních padesát let.

Nelimarkka doufá, že návrat slunce a tepla na konci léta může jeho sklizeň zachránit. S vinobraním počítá na počátek října, poněkud později než obvykle. Pak bude víno zrát ve velkých skleněných džbánech, nikoli v tradičních sudech, protože Nelimarkka považuje tento proces za příliš obtížný.