Mít za sousedy přátele a cítit se doma i za prahem svého bytu je idea, kvůli níž na Západě přibývá lidí vyhledávajících různé formy komunitního bydlení. Ve stadiu zrodu jsou projekty cohousingu i v Česku. A to přesto, že o problémy není nouze.
Pro Marinu Kempeneerovou začal život v sedmdesáti. "Přišla za mnou malá Gwen, tak pět jí mohlo být, a povídá: ‚Marino, nechceš být moje babička?' Ve školce měli vystoupení pro babičky a ta její bydlí daleko. Tak jsem se na stará kolena stala babičkou," vzpomíná.
Bývalá obchodní cestující s látkami nikdy nepotkala toho pravého. A tak když podzim života zaklepal na dveře, našel ji tam na ocet a samotnou. A právě tehdy se v místních novinách objevil inzerát s neznámým slovem cohousing. Skupina původně šesti rodin v něm hledala do party další nadšence pro rekonstrukci staré usedlosti v malé obci Clabecq u Bruselu, kde by našli nejen nové bydlení, ale i nadstandardní sousedské vztahy založené na vzájemné výpomoci a sdílení toho, co se sdílet dá.
Erární štěstí
A že toho ke sdílení bylo hodně. Sekačka třeba. Na tu ohromnou zahradu za usedlostí, která pojme jezírko, dětské hřiště, tábořiště, zeleninové záhonky i lány vysoké trávy. A o kterou se stará soused, protože mu to dělá radost. Nebo občasné společné večeře či cesty na nákupy. Pro toho, kdo nemá vlastní vůz, se vždycky najde sedadlo v autě souseda. Pokud ten nákup už rovnou nedoveze, jako třeba běžně Marinině sousedce, která je špatná na nohy.
Nejvíce však Marinu překvapilo, jak jednoduché je sdílet prosté lidské štěstí. Babičku dnes v usedlosti La Grande Cense dělá nejen malé Gwen, ale i jejím dvěma sourozencům, jejichž prarodiče to mají daleko a jež ona hlídá několikrát do týdne. "Jak se to hodí, já jsem tu pořád," říká čiperná seniorka, které cohousing obrátil život naruby. "Našla jsem si milého a v sedmdesáti letech mi tu sousedi vystrojili na dvoře první veselku," pýří se.
Víra v rozvaliny
V místě, kde Marina škrábe brambory, se ještě před šesti lety kupily hromady rozvalin a opodál stála stodola s děravou střechou. O přeměnu chátrajícího statku ze 17. století ve formu komunitního bydlení se zasadil dnes dvaašedesátiletý psychiatr Luk Jonckheere. Na starobylou usedlost narazil v době, kdy s manželkou cítili potřebu přehodit výhybku svých životů. Toužili po větší pospolitosti a menší anonymitě. A tak si dali inzerát do novin - hledali podobně smýšlející lidi a našli jich více, než potřebovali. "Měli jsme na pořadníku asi padesát rodin pro případ, že by se uvolnilo místo," říká Jonckheere o prvním velkém belgickém cohousingovém projektu.
Nyní se za starými cihlovými zdmi skrývá 22 moderních bytů od 57 do 166 m2. K nim je však ještě třeba připočítat dalších 500 m2 společných prostor. Pod střechou bývalé stodoly vznikla kuchyně s velkou jídelnou, komunitní lobby, výtvarná dílna, dětský koutek, prádelna a sušárna nebo třeba garsonka pro hosty. A za statkem se rozkládá ohromný pozemek.
Komunitní bydlení známé po západním světě jako cohousing se poprvé objevilo ve Skandinávii v 60. letech. Dnes je takových projektů jen v Dánsku na šest set, v USA či Francii kolem dvou set, v Belgii zatím dva a osm ve fázi příprav. Soustřeďují se často kolem velkých měst, kam se stahují za prací lidé z různých koutů země, kterým tak chybí přirozené rodinné zázemí. Najdeme je u Bruselu stejně tak jako u Berlína či Vídně.
"Je to téma naší doby, kdy jsme ve společnosti stále více izolovaní, kdy stále více lidí bydlí samo," uvažuje architekt Helmut Deubner, který žije v rakouském cohousingu Der Lebensraum. Na dvouhektarovém areálu kousek od Vídně má zhruba osm desítek lidí možnost potkávat se na společných záhonech, v sadu, na fotbalovém či volejbalovém hřišti, na dětských prolézačkách, kursech jógy, při komunitním promítání filmů nebo v jídelně.
Před pikolou, za pikolou...
Kolem mohutného stromu na dvoře La Grande Cense dnes drandí děti na odrážedlech, vítr ševelí v listoví, mladý muž vášnivě líbá svoji dívku u vrzající brány, dvě sousedky klábosí na prahu a parta dětí se jako vlna přelévá z místa na místo. Před chvílí jsme je potkali ve sklepě, pak zas jejich povyk bylo slyšet na trampolíně, teď je chvíli klid, zato ze zadní části pozemku začíná stoupat dým.
Devítiletá Yuna tu s několika umouněnými hošíky přikládá do ohně. Devětatřicetiletý Dietrich Drünek si ten pohled užívá. Před pár lety se dostal jako vystudovaný politolog k práci v Evropské komisi, a když se s manželkou právničkou stěhovali z Německa do Belgie, nelákala je představa života v lokalitě, kde se spolu potkávají zase jenom další cizinci.
Hledali cohousing a našli. "Pro každého rodiče je to úleva, že nad jeho dětmi bdí ještě jiné páry očí," říká, zatímco jeho dcera se urputně snaží vypálit žhavým uhlíkem díru do kusu špalku. Za mezonetový byt o rozloze 155 m2 tu zaplatili před pár lety 500 tisíc eur, asi 14 milionů korun.
Děti jsou mezitím čtyři, nejmladšímu je rok, nejstaršímu jedenáct. "Je tu hrozně jednoduché najít někoho na hlídání. Nebo si jdeme sednout k sousedům na skleničku a bereme s sebou jenom elektronickou chůvičku," pochvaluje si otec Drünek.
Ani sedmadvacetiletý Rakušan David Brunmayr z cohousingu Der Lebensraum by neměnil. "Já mám dvě malé děti a tenhle způsob bydlení je pro nás perfektní. Děcka se rychle osamostatní, když se mohou volně pohybovat po komunitních prostorách, a navíc tu mají spoustu dalších dětí na hraní," svěřil se TÝDNU. V dovážení dětí do školky se střídá s několika dalšími rodiči, čtyřikrát týdně rád zasedá ke společnému stolu, řada s vařením pro 25 až 30 lidí na něho vyjde zhruba jednou týdně.
A poukazuje na další komunitní vymoženost. "Hodně rodin má mezi sebou i různé soukromé dohody. Třeba přespávání na střídačku. Jednou týdně děti jedné rodiny spí u druhé rodiny a příště naopak, aby rodiče měli také někdy volný večer." Jak on, tak Drünek ovšem připouštějí, že těsné sousedské vztahy s sebou občas přinášejí i konfl iktní situace.
Když bouchnou saze
"Nikdy jsem si nemyslel, že to bude taková práce, zpracovávat konflikty, to nám za poslední roky vzalo hodně času a energie," konstatuje Drünek. "Vyplaval na povrch stres. Zpětně se ukázalo, že jsme neměli dost velkou finanční rezervu, která by dokázala vstřebat vyšší konečné náklady. Spousta lidí už je na hranici svých možností, možná za ní," rekapituluje iniciátor komunity Luk Jonckheere. Nedošlo už na záclony ani novou podlahu do společných prostor, na vydláždění stále čeká centrální dvůr, a když se ukázalo, že špatně odizolované bytové jednotky ruší soukromí sousedů, nebylo kde brát na nápravu.
"Co se nám moc nedaří, je dělat společná rozhodnutí. A to jsem přitom neměla žádné idealistické představy. Možná že spousta lidí už by do toho podruhé nešla. Jsou tu různá pnutí kvůli hluku, dětem, zvířatům. Ale i navzdory tomu lidé pro druhé vaří, scházejí se, je vůle věci řešit, to dodává kuráž," říká otevřeně výtvarnice Toos van Liere.
"Ale podobně je to i ve většině rodin, jenom si to znásobte pětadvaceti. Na druhou stranu, když si ve vztahu lidé jeden o druhého přestanou obrušovat hrany, tak ten vztah vyprchá, to funguje stejně v páru i ve skupině. Cohousing je vlastně takový nejdražší workshop osobnostního zrání," směje se šedesátnice, která se sem přestěhovala z centra Bruselu.
"Sami nemáme děti, k stáru to člověku přijde líto. A tady je mám kolem sebe takovým pěkným nenuceným způsobem, běhají z domácnosti do domácnosti, všude mají přesně vytipované, kde najdou krabici sušenek a hračky. A když se to člověku nehodí, tak prostě zavře dveře..."
Důchoďák pro hipísáky
"Moji rodiče to nikdy nepochopili, prý je to tu jako důchoďák pro odrostlé hipísáky," povídá matka čtyř dětí Kristin, zatímco na šňůru navěšuje jedno tričko vedle druhého. Mohla by je sice strčit do jedné z komunitních industriálních sušiček, ale zase by cestou na zahradu nepoklábosila se sousedkou a od vášnivého zahradníka amatéra by nezjistila, jak si stojí ředkvičky. Cohousing jí baví, ale odtud potud.
"Nejdřív jsme si oťukávali jinou komunitu, ale tam se očekávalo, že člověk bude pracovat jen na poloviční úvazek a zbytek času stráví zvelebováním statku. Později to zkrachovalo, protože tam lidé pociťovali velkou ztrátu soukromí," vzpomíná. Nevyšel ani druhý pokus. "To byl starý klášter, který se předělával na cohousing. Byla tam jedna ohromná hala, ve které měl každý jen svůj malý koutek, jedlo se společně, to bylo úplně šílené," komentuje padesátiletá sociální pracovnice, která se svého soukromí vzdát nehodlá. Dvakrát týdně společná večeře jí ale přijde fajn, v neposlední řadě už kvůli tomu, že ty dny nemusí řešit, co dát na stůl.
"Vaříme společně v úterý a ve čtvrtek. Nikoho nenutíme, aby se společných večeří účastnil, schází se nás tu zhruba dvacet z pětašedesáti," říká Jonckheere, který se jako příležitostný kuchař v komunitní kuchyni orientuje s lehkostí. Řada na něho vyjde zhruba jednou za dva měsíce, ostatní dny se po práci jen nasouká k prostřenému stolu. Dospělého vyjde porce na čtyři eura, děti na polovinu, sousedské drby jsou k tomu zadarmo.
"Jsme tu výborní sousedi. A někteří i přátelé," pochvaluje si Jonckheere. "Spousta místních si zpočátku myslela, že jsme nějaká sekta. S cohousingem tady tehdy lidé moc zkušeností neměli. Tak jsme je pozvali, ať se přijdou podívat, od té doby je klid a místní děti si sem chodí hrát."
Když pomůže stát
Letos na jaře se belgická provincie Vlaams-Brabant rozhodla podpořit projekty komunitního bydlení dotací na náročnou počáteční fázi ve výši až 20 tisíc eur (více než půl milionu korun). Během několika týdnů se přihlásilo 33 různých skupin.
"Ideální je skupina 25-30 rodin, menší nemají tolik peněz na společné prostory a taky se v nich hůře ředí konflikty. Ve skupině 22 rodin si vždycky najdete lidi, kteří vám budou sympatičtí, ve skupině osmi rodin už máte dost zúžený výběr," radí Luc Jonckheere.
Neziskovka Samenhuizen (česky Spolubydlení), které předsedá, už získala dvouletý grant, v jehož rámci má úřadům pomoci nastavit legislativu, aby projekt mohly rozjet ve velkém. Státy v západní Evropě totiž začaly chápat, že podporou angažovaných forem komunitního bydlení mohou vyřešit i další problémy - bytovou nouzi mladých i stále početnější seniorskou populaci.
Spolubydlení po česku
V české kotlině je cohousing zatím stále v plenkách. Po pár ztroskotaných pokusech se však nyní začíná blýskat na lepší časy. Jeden vesnický projekt vzniká na Moravě a projekt pro seniory by mohl brzo vzniknout v Praze.
Kvalita sousedských vztahů v Česku je nízká, Češi jsou nejradši, když svého souseda vůbec nepotkají, glosuje rezignovaně architektka Veronika Bešťáková, která v rámci své disertační práce studovala zahraniční cohousingové komunity a dělala si i průzkum zájmu o komunitní bydlení mezi českými seniory. "Sdílené prostory spousta lidí považovala za ohnisko konfliktu.
Češi k tomu zatím nedozráli, ale já doufám, že to je jen otázka času," říká mladá architektka, která se snaží ideu komunitního bydlení podpořit pomocí informačního portálu Cohousing.cz.
Když to dře...
U jednoho neúspěšného českého pokusu o cohousing asistovala i psycholožka Anita Michajluková. "Byla to skupina čtyř rodin, rekonstruovali velkou starou budovu na bytové jednotky, měli společné prostory, vařili spolu. Ale pak se zasekli na vlastnických i osobních vztazích," vzpomíná, jak jim pomáhala.
Mezi bývalými dobrými kamarády nastalo pnutí, nevěděli si s tím rady. "V tom hrají roli podvědomé mechanismy a reakce, a přestože to vědomě chtěli, tak to nefungovalo. Skupina se nakonec rozdělila, i když i to bylo patrně těžké, protože někteří to měli finančně strašně na dřeň," říká psycholožka.
Právě finance se ukazují jako kámen úrazu. "V zemích jako Švédsko, Holandsko nebo Německo jsou takové projekty podporované obcemi, byty v nich bývají nájemní a nájem přiměřený. Ufinancovat cohousing v osobním vlastnictví je hrozně těžké," konstatuje architektka Bešťáková, jež velký potenciál vidí právě ve formě seniorského cohousingu, který se ve světě velice osvědčil.
Pro seniorské komunitní bydlení se nechali nadchnout i architekti ze studia JKA Cohousing, kteří se svými hotovými projekty Cohousing Start a Cohousing Plus objíždějí česká města. "Všude byli nadšeni, ale nikdo na to nemá peníze. Přitom je potřeba si uvědomit, že senioři žijící v cohousingu si s pomocí komunity vystačí mnohem déle, a mnohem později tudíž budou závislí na lékařské a asistované péči státu," upozorňuje manažer studia Martin Agler.
Seniorská pospolitost
První český seniorský cohousing se přesto už odlepil ode dna - investor nyní hledá vhodný pozemek pro realizaci v Praze. "Bude tam dvakrát dvacet bytových jednotek ve dvou hnízdech, s komunitním domem, který je středobodem celého konceptu. První jednotky budou k prodeji, v dalších domech bychom se rádi dostali do formy nájmu, který by bylo možné utáhnout z průměrné starobní penze," těší se třiačtyřicetiletý Agler.
Nejprve je ovšem podle něho nutné, aby Češi překročili svůj stín. "Po roce 1989 jsme se jako společnost museli emancipovat, z dob socialismu je v mnohých zakotvená skepse vůči čemukoli společnému," uvažuje. "Nejsme ale Robinsoni, potřebujeme nějakou blízkost. Sázím na to, že až postavíme první projekt a budeme moci ostatním ukázat, jak to funguje, tak to na spoustu lidí dýchne."
Bydlení s nádechem cohousingu už ostatně testují první obyvatelé nové rezidence Alfa na pražském Žižkově. Projektoval ji architekt David Tichý, který se sdílenému bydlení věnuje i na fakultě. Do komunitní kuchyně má nové developerské bydlení sice daleko, ale společné venkovní i vnitřní prostory vybízejí jeho obyvatele k budování nadstandardních sousedských vztahů, a o ty jde v cohousingu především.
Devět pramenů
"V Česku je velký problém už jen to, že lidi nejsou schopní půjčit někomu sekačku nebo hrábě. V cohousingu má většina lidí k sobě blíže než většina širších českých rodin," uvažuje Michal Martoch, který vzal trend do vlastních rukou. V části obce Starý Jičín na Moravě společně se sousedy buduje cohousing Devět pramenů. Dům jeho rodiny už stojí, tři rodiny začínají stavět, v horizontu deseti let má vizi blízkého sousedského života celkem deseti soukromých rodinných domů, kterým bude kralovat komunitní objekt pro společná setkávání.
V partě mají několik "ajťáků", učitelku, módní návrhářku, architektku či podnikatele ve věku od 25 do 42 let. "Najít stejně smýšlející rodiny nebylo vůbec těžké, přicházejí samy," konstatuje čtyřiatřicetiletý otec jedné dcery, který se po letech práce pro nadnárodní společnosti rozhodl vybudovat komunitní coworkingové centrum a propagovat práci na dálku. "Kdyby co nejvíce sousedů pracovalo z domova, tak by to dalo cohousingu ještě jiný rozměr - mohli bychom tak lépe organizovat vaření, hlídání dětí nebo třeba péči o staré rodiče, až ji budou potřebovat," slibuje si do budoucna.
Láká ho i představa domácího vzdělávání a ekofarmaření, ale nálepce "alternativní" se brání. "My se považujeme za zdravě smýšlející lidi. Jsme optimisti, a když to nevyjde, tak v nejhorším případě z toho bude nadstandardní české sousedství, proč to tedy nezkusit?
