O mladoboleslavském cestovateli, jenž na kole dojel z České republiky až do Japonska a přejel napříč Severní Amerikou, jsme nedávno informovali v souvislosti s jeho další cestovatelskou ideou - přejet zamrzlé sibiřské jezero Bajkal na speciální tříkolce. I když Jan Žďánský tohoto cíle nedosáhl a sedmi set kilometrovou trasu nezdolal, zážitky z polární výpravy, které popsal on-line deníku TÝDEN.CZ stojí za to.
Honzo, tvým dopravním prostředkem byla tříkolka vyrobená přímo pro tuto expedici, jak jsi s ní byl spokojený?
Spokojený s tříkolkou jsem určitě byl a to nad moje očekávání. Na místě se totiž ukázalo, že byla schopna jezdit i extrémně naložená, což bylo důležitý, protože jsem měl s sebou hodně věcí, jídla a to "pár" kil bylo. Bohužel nikdo nemohl tušit, že hned ze začátku bude cesta pokrytá prašanem, který mě hodně brzdil. Takže hold to byla smůla a s tříkolkou to byl risk. V prašanu vám prostě nepojede nic.
Jak jsi sám řekl, s tříkolkou jsi neměl moc natrénováno, netkví neúspěch právě v tom?
To, že jsem na tříkolce neměl předem moc najeto je pravda. Prvním důvodem bylo pozdržení součástek při její stavbě na poště a druhým byla chřipka, která mě dostala do kolen těsně před odjezdem. Nicméně předem jsem přece jen něco málo najezdil a se strojem jsem se hodně rychle sžil. Takže chyba v nepřipravenosti, nebo vyloženě na straně tříkolky určitě nebyla. Byl to prostě pech! Za tu tříkolku vlastně děkuju bohu, protože původním plánem bylo, že pojedu na obyčejném horském kole a nedokážu si představit, jak bych kolo zapřáhnul a táhnul za sebou, což jsem s tříkolkou dělal po většinu času.
Jakou vzdálenost jsi na Bajkalu urazil?
Tuším, že jsem ujel něco kolem 150 kilometrů. Problém je v tom, že je to 150 kilometrů vzdušnou čarou, ale jelikož jsem se několikrát vracel a různě objížděl překážky, tak to bylo mnohem víc, nebál bych se říct, že i dvakrát tolik.
Když říkáš, že si tříkolku po většinu času táhnul, kolik kilometrů si najel čistě v sedle?
Tak to bylo opravdu strašně málo. Přesně nevím, ale řekl bych tak 40 kilometrů. Čistého a hladkého ledu bylo strašně málo, a v podstatě jsem ho objevil až někdy sedmý den, s tím že to bylo kilometr jet po ledu, pak zase seskočit kvůli různým překážkám, pak se zase chvilku svést, zase půl kilometru táhnout a tak stále dokola (smích). Takže rozhodně to nebylo tak, že jsem objevil hladký led, naskočil do sedla a jel. To vůbec. Hlavně jsem neustále musel sledovat tloušťku ledu a trhliny v něm. Když jsem narazil na nějaký takový problém, musel jsem opět seskočit, prozkoumat, jak se věcí mají, pěšky si prohlídnou, kudy bude možný pokračovat a zase se vrátit. No a po takových krůčkách jsem postupoval pomaličku dopředu.
Zajímalo by mě, jak si měřil tloušťku ledu.
Tloušťku jsem kontroloval podle prasklin, který byly většinou všude, a tam kde nebyly, jsem prostě zaklekl, odhrnul sníh a podle prasklinek v tom průsvitným ledu, jsem to nějak musel odhadnout. Myslím, že maximální tloušťka, kde jsem se pohyboval, byla tak padesát centimetrů, ale průměrně to bylo třicet. Nejslabší led, na kterej jsem si odvážil stoupnout, měl cca patnáct centimetrů, ale to už byly fakt vyloženě hnusný úseky, na kterejch jsem se nechtěl moc dlouho zdržovat, takže jsem to rychle přeběhl, kolo roztlačil a zmizel odtamtud.
Letošní zima v Rusku ale nebyla ideální, vyskytovala se někde vyloženě otevřená voda, nebo byl pokryv ledu souvislý?
Už dopředu jsem měl informace o místech, kde se sem tam tyhle nezamrzlý plochy měli vyskytovat, ale k těm jsem se já naštěstí moc nedostal, jelikož jsem jel po pravý straně břehu, kde to bylo v pohodě. Nicméně kolem toho údajně nejhoršího místa, kde měla otevřená voda být, jsem projížděl a těchto ploch si všimnul. Samozřejmě jsem to musel objet, ale pro zajímavost jsem se tam šel kousek podívat pěšky. Čistě vodní propast, do který bych mohl zahučet to ale nebyla, byl to takový čerstvý slaboučký led.
Takže v kvalitě ledu by problém taky nebyl?
To určitě ne. Kdyby se nestalo to, co se stalo, tak bych stoprocentně pokračoval dál. Vždycky by se našla cesta, kudy bych tyhle horší, nebezpečnější místa objel.
Po tom celodenním trápení, si se určitě těšil na odpočinek a na spánek. Takže jak se stanovalo na ledě?
No neměl jsem samozřejmě na výběr, takže jsem stanoval a spal přímo na ledě a musím říct, že ze začátku jsem toho fakt moc nenaspal. Důvodem nebyla ani tak zima, ale obrovské praskání ledu. Byly to fakt strašidelný zvuky, takže než jsem si na to alespoň trochu zvykl, se spaním to nebylo nic moc. Dokonce jsem vždycky během noci čtyřikrát až pětkrát cejtil, jak to cuklo se stanem a to už bylo hodně nepříjemný. Náročnost na psychiku to byla veliká.
To muselo být hodně nepříjemné. Probíhalo to tak celou noc?
Jak kdy, to bylo různý. Co si pamatuju, tak nejkritičtější noc byla ta třetí. Podle mě to bylo hlavně způsobený poklesem teploty, takže od nějakých sedmi hodin, kdy začalo zapadat slunce až do devíti, kdy se úplně setmělo, to vygradovalo a začalo to tlouct pořádně, přibližně do jedný hodiny. Pak se to trošku ustálilo.
Říkáš, že teplota ti ve spánku ani tak nebránila. Takže mráz nebyl tak hrozný?
Ten mráz je tam suchej, takže není tak vlezlej a nepříjemnej jako třeba u nás v Čechách. Navíc přes den bylo relativně celkem "teplo", takže když nefoukal vítr a hejbal jsem se, tak jsem byl normálně ve funkčním triku s šátkem na hlavě. Ve chvíli, kdy zapadlo slunce, se situace samozřejmě změnila. Kolik ale bylo stupňů přesně nevím, protože teploměr jsem si záměrně nevzal, jelikož je známo, že když víš jakej je mráz, začne ti bejt zima (smích). Nicméně podle informací, co jsem dostal od známých přes satelitní telefon, se teploty pohybovaly od minus pěti stupňů přes den, až do minus 25 stupňů v noci. Musím ale přiznat, že jednou mi zima byla strašná a nemohl jsem ze spacáku vystrčit ani nos. Musel jsem si navlíknout kuklu, protože se ten vzduch nedal ani dejchat.
To si nedokážu představit. Přinesly ti tyhle extrémní podmínky nějakou újmu na zdraví?
No měl jsem menší problém s prstama na nohou. Všichni si samozřejmě myslí, že mi tam umrzly, ale paradoxně byl problém v tom, že jsem byl neustále v záběru a šel jsem pořád hodně přes špičky, takže se mi proste otlačily prsty, který mám teď úplně černý. Uvidíme, jestli to nehty vydrží, a nebo "půjdou dolů".
S tím obrovským výdejem energie narůstala určitě i spotřeba jídla. Jak si to měl se zásobami?
S jídlem to bylo tak, že jsem měl zásoby na nějakých čtrnáct, maximálně osmnáct dní. Protože jsem od začátku postupoval žalostně pomalým způsobem, bylo mi v podstatě třetí den jasný, že mi jídlo stačit nebude. Začal jsem teda šetřit s domněním, že se tempo zrychlí a bude to v pohodě. Situace se ale nelepšila, takže po tejdnu mi bylo stoprocentně jasný, že budu muset doplnit zásoby na ostrově Olchon, kde se dá jídlo nakoupit. Čili jsem začal jíst zase na plno (smích).
Teď k tomu nejhoršímu, co ukončilo tvojí expedici. Jak by si to popsal?
Moji expedici v podstatě ukončilo zemětřesení. Nebylo to žádný silný zemětřesení. To vím jednak, protože na břehu o tom skoro nikdo nevěděl, a taky protože to nezaznamenala ani žádná světová síť. Nicméně ruská lokální sít to zaznamenala a to přesně v tom čase, který jsem uvedl. Přišlo to desátý den mojí výpravy kolem jedenácti hodin dopoledne a bylo to, jako kdy mi pod nohama projel vlak. Na tom ledě je to prostě něco úplně jinýho, to si nikdo nedokáže představit. Z ničeho nic začalo jezero dunět, praskat, klepat a mlátit a kousek ode mě, zhruba sto metrů k tomu protějšímu břehu, kam jsem chtěl jet, to otevřelo trhlinu jako blázen. Když hodinu na to přišel druhej takovej otřes, kterej otvíral další a další trhliny, bylo mi jasný, že musím odtamtud co nejrychleji pryč. V momentě kdy se tohle stalo, jsem byl sedm kilometrů od břehu a na břeh jsem utíkal dvě hodiny.
Měl jsi strach o život?
Neuvěřitelně! Stoprocentně jsem se v tý první chvíli o život bál a to úplně hrozně, protože seš sedm kilometrů od břehu a víc jak kilometr vody máš pod nohama s teplotou kolem minus deseti stupňů. Takže ve chvíli, kdyby se to pode mnou otevřelo a spadnul bych, tak je to pak otázka několika minut. Navíc je jasný, že na tomhle místě jsem byl celou dobu sám a pomoci by se mi nedostalo. Proto jsem musel bejt maximálně opatrnej.
V tuhle chvíli ti bylo jasné, že expedici končíš? Nebo sis dělal ještě naděje?
Když jsem po dvou hodinách doběhnul na břeh, respektive když jsem tam dotlačil tříkolku a konečně se zastavil a vydejchal, určitou dobu jsem přemýšlel co dál. Dopadlo to tak, že jsem si prostě řekl: Už je to fakt nanejvýš zbytečný, protože, tohle už bylo reálný nebezpečí a byla by to prostě blbost. Rozhodilo mě to na tolik, že už jsem tam prostě nechtěl bejt a bylo to podle mě správný rozhodnutí, kterýho nelituju. Hrdinů jsou plný hřbitovy!
Cítíš to jako zklamání?
Zklamání to určitě je. Měl jsem vymyšlenou cestu, která skončila úplně blbě, neodjel jsem ani půlku, trvalo to třetinu času a prostě jsem neudělal to, co jsem udělat chtěl. Čili to zklamání je velký, nicméně za tím svým rozhodnutím si rozhodně stojím. Co se týče výpravy celkově, je to pro mě obrovská zkušenost a nelituji toho.
