Santa Maria, Spirito Santo, San Pedro: na malém japonském ostrůvku se subtropickým klimatem vyzpěvují rybáři a rolníci, podobající se ve svých tmavých kimonech a sandálech mnichům, slova jakoby přicházející z jiného konce světa. Učiní rychle znamení kříže na čele a na prsou. Jejich modlitby v japonštině mísící se s latinou a portugalštinou připomínají vroucně uchovávané vzpomínky na jejich předky ze 16. století, které přivedl na křesťanství jezuita František Xaver následovaný dalšími evropskými misionáři. Ti pak byli pronásledováni a vstoupili do ilegality.
Temná minulost těchto "skrytých" křesťanů inspirovala slavného amerického režiséra Martina Scorseseho, jehož film byl minulý měsíc uveden ve Spojených státech do kin.
"Jestli film skutečně vypráví příběhy mých předků, rád se na něj podívám," říká Masacugu Tanimoto, který právě odrecitoval a odzpíval se svými druhy třicítku "orašo", což je japonská zkomolenina latinského slova oratio, tedy modlitba.
Myslí na své předky. "V orašo několikrát opakujeme Maria, ale není to ona, ke komu se modlíme. Neodvoláváme se k Bohu, ale k našim předkům," prohlašuje tento šedesátiletý pěstitel rýže, který stejně tak praktikuje buddhismus a šintoismus a nenavštěvuje žádný z četných svatostánků v oblasti Nagasaki.
Na ostrově Kjúšú tisíc kilometrů jihozápadně od Tokia časem vznikl jakýsi smíšený kult. Tito věřící, kteří neměli k dispozici kněze ani bibli poté, co se jejich země křesťanství v 17. století uzavřela, si vytvořili vlastní rituály.
Na ostrově Ikicuki, v domě šestašedesátiletého rybáře Masaičiho Kawasekiho, zabírají čtyři oltáře celou zeď obývacího pokoje. Jsou tu dva buddhistické, z nichž jeden je zasvěcen předkům, podobně jako v mnoha dalších japonských domácnostech, jeden je šintoistický a na čtvrtém jsou dvě podobizny ženy s dlouhými vlasy v kimonu s dítětem v náručí. Je to Maria-Kannon, Panna Maria v podobě Kannon, buddhistického ztělesnění soucitu. A flakony, květiny, jeden meloun, kříž a svíčky.
"Je zcela přirozené, že jsem převzal tuto víru, neboť byla součástí mého dětství," vysvětluje Kawasaki. Patří k těm, kdo odmítají vstoupit do církve a praktikují své rituály doma. Na rozdíl od části nelegálních křesťanů, kteří přestoupili na katolické vyznání v polovině 19. století, kdy se kněží do Japonska vrátili.
V současnosti však mladí Japonci nemají o křesťanství zájem a podle odhadů je jich jen několik stovek, kdo tuto víru vyznávají.
"Myslím, že by jim katolická církev měla sdělit, že si je vědoma situace a že je třeba alespoň zachránit co nejvíce pro další pokolení, protože jde o věc, která je světovým unikátem," soudí kněz Renzo de Luca, ředitel Muzea 26 mučedníků v Nagasaki.
Tuto historii dává film Silence (Mlčení) poznat celému světu. Režisér Martin Scorsese se inspiroval stejnojmenným románem japonského katolického spisovatele Šúsakua Endóa, který popisuje zoufalství portugalských jezuitských misionářů ze 17. století, jichž se zmocňovaly pochybnosti tváří v tvář "mlčení Boha" před utrpením, které dávali japonským věřícím poznat vojenští vládci šógunové. Ti v křesťanství spatřovali ohrožení své moci.
