Islanďané věří na skřítky. Zastavili kvůli tomu stavbu dálnice

Na Islandu zastavili výstavbu nové silnice - kvůli skřítkům. Trasa vedla totiž kolem skalisek, v nichž elfové přebývají, a stavba by je tedy rušila. "Abychom si to ujasnili hned na začátku, já ve skřítky nevěřím," říká vážně, avšak s úsměvem v očích Pétur Matthíasson z islandského úřadu pro výstavbu silnic v Reykjavíku. Stačí však pohled na obrazovku jeho počítače, aby člověk viděl, že úřad připravuje novou trasu, která povede mimo Gardabaer, kolem něhož vedla ta původní.

Jsou na ní dva žluté kruhy - jeden je označen jako Kostel skřítků, druhý Kaple skřítků. Matthíasson vidí, že vše je prozrazeno, a s povzdechem přiznává: "No dobře, ale není to tak, že bychom na Islandu každý den překreslovali silnice kvůli skřítkům. Pouze tentokrát, protože prý žijí ve skalách na té původní trase, a my na to musíme brát zřetel," citovala jej stanice BBC. S plachým úsměvem bere Matthíasson klíče od auta a souhlasí, že to místo ukáže.

Celé to začalo kvůli aktivistům, kteří se proti stavbě postavili s tím, že to naruší domovinu neviditelných bytostí a také chráněnou oblast neporušené lávy. K řešení napomohla dáma, která tvrdí, že s elfy komunikuje. To ona vyjednala, že skřítci se silnicí nakonec souhlasili. Ovšem jen pokud bude skalisko, které měří zhruba čtyři metry a v němž mají kapli, přesunuto někam jinam. Úřady nezveřejnily, kolik to bude stát. Na přesun sedmdesátitunové masy bylo třeba najmout jeřáb...

V existenci huldufólk, neboli ukrývajícího se národa, věří podle statistik přes polovina Islanďanů. Nejde o žádné mrňousy se zelenýma špičatýma ušima, nýbrž o bytosti velikostí srovnatelnou s námi a pro většinu z nás neviditelné. Jsou naprosto mírumilovní, avšak jestliže se k nim nechováte s úctou, například začnete-li odpalovat dynamit poblíž jejich skalních příbytků a kostelů, nebudou váhat vyjádřit nesouhlas. Matthíasson zná několik případů rozbitých buldozerů a pracovních úrazů, za nimiž byli podle všeho elfové.

Pohádky na Islandu

Islandská krajina se rozhodně nedá popsat jako bukolická idyla. Skalnatá, neurovnaná, větry bičovaná, věčně přikrytá těžkými šedivými mraky. Niterná, syrová a brutální krása, proti níž je Větrná hůrka Emily Brontëové poklidný venkov z akvarelu. "Nelze tady žít a nevěřit v sílu vyšší, než jsme my," vysvětluje profesorka folkloristiky Adalheidur Gudmundsdóttirová. S úpěnlivostí ale dodává: "Prosím, nepopisujte Islanďany jako nevzdělané vesničany, kteří věří v pohádky. Podívejte se kolem dokola a pochopíte, proč je zde tradice tak významná."

Tak významná, že se využívá k nalákání turistů. Na silnici z letiště nápis Tady žijí elfové vybízí k zajížďce do vesnice skřítků, kde se dá utratit několik set islandských korun. Existují CD s tajemnou hudbou a taky škola. Její ředitel Magnús je tělnatý chlapík, který k snídani spořádá výraznou porci vloček. Osobně prý žádného skřítka neviděl, ale zato vlastní hrnec, nepochybně požívaný v elfí kuchyni, než mu zrezivělo dno a upadlo.

Na skále zvané Kaple skřítků není na první pohled nic zvláštního a kromě dvou mravenců upalujících do skrýše na ní není patrná žádná známka života. Matthíasson si ale tak jistý není. Jeho rodina má své zkušenosti. "Jejich skřítek žije na severu země a dopomohl jim k bohatství. Když ale jeli s otcem kempovat do odlehlého kraje, požádal ho otec, aby šel vzdát skřítkovi úctu a poděkovat mu.

"Já v ně nevěřím a nějak jsem na to zapomněl," vypráví muž. A druhý den se navzdory zatažené obloze a mrholení probudil s puchýři, které vypadaly jako by ho ožehlo slunce. Takže když odchází od skály, s provinilým pohledem se stejně jako reportérka BBC raději skaliska dotkne podobně jako hazardní hráč, který chce zachytit štěstěnu. K autu zamířili se spikleneckým pocitem, že ve skřítky ani jeden z nich vlastně moc nevěří.