Bylo to před padesáti lety a inženýr Fuhimiro Araki si na to velmi dobře vzpomíná: první rychlovlak šinkansen vyjel na trati z Tokia do Ósaky a stal se symbolem prudkého technického a ekonomického rozvoje země vycházejícího slunce. "Měli jsme tehdy pocit, že těžké časy pominuly a že se Japonsko zásadně změní," říká třiasedmdesátiletý Araki, který se podílel na konstrukci několika typů vlaků.
Téměř dvě desetiletí od konce druhé světové války, 1. října 1964, byl první šinkansen pokřtěn Hikari (Světlo) slavnostně inaugurován v Tokiu pod záplavou konfetů a za přítomnosti císaře Hirohita. Tato sláva předcházela jen devět dní zahajovacímu ceremoniálu olympijských her v Tokiu z roku 1964.
Japonsko se stalo na několik týdnů místem, kam hleděl celý svět, a Tokio bylo výkladní skříní japonské dovednosti: kromě rychlovlaku šinkansen se země mohla pochlubit tím, že jako první vysílala olympijské hry barevně, že vyrobila po válce první japonské civilní letadlo YS-11 a že se prudce rozvíjely její firmy, například Sony anebo Matsushita, což je dnešní Panasonic.
Bylo třeba za každou cenu dokončit trasu před zahájením olympijských her, postavit 66 tunelů a 96 mostů. Úkol to nebyl snadný, ale Japonci na tomto projektu ukázali, jaké vytrvalosti jsou schopni, aby dosáhli svých cílů. Zvlášť, když šlo o to, aby byli první.
"Šinkansen, tehdy nejrychlejší vlak na světě, dal lidem naději," vzpomíná Araki, který je dnes zástupcem ředitele Muzea železnice, kde na tento kultovní vlak dohlíží.
Najednou stačilo dvě a půl hodiny, aby se člověk dostal z Tokia na východě země do Ósaky na západě, rychlostí 210 kilometrů za hodinu. "Říkalo se mu SuperExpres snů a byla to pravda," říká Araki.
I dnes modrobílý vlak vzbuzuje obdiv japonské mládeže, ačkoli byl již překonán stále rychlejšími a komfortnějšími spoji.
Třeba šestnáctiletý Koiči Furukawa nešetří na šinkansen chválou, třebaže ho nezažil: "Miluji jeho sílu a tvar, jsme na něj hrdí," říká. Šinkansen totiž znamenal mnohem víc. "Přispěl ke zvýšení hospodářské konkurenceschopnosti Japonska tím, že urychlil koncentraci obyvatelstva a průmyslu v Tokiu," říká Osuke Itazaki, který je analytikem u společnosti SMC Nikko Securities.
Vysokorychlostní vlak tehdy urychlil cestování podnikatelů a usnadnil turistům přístup k historickým lokalitám, včetně bývalé metropole Kjótó nedaleko Ósaky. Cestování v šinkansenu, z něhož bylo na trase vidět i posvátnou horu Fudži, znamenalo pro mnohé nový pohled na zemi.
Poslední šinkansen má futuristický aerodynamický profil podobající se kachnímu zobáku, který umožňuje ujíždět rychlostí až 320 kilometrů za hodinu. Síť těchto rychlovlaků se přitom rozšířila po celém ostrově Honšú a na ostrov Kjúšú. Na trase Tokio-Ósaka jezdí denně v každém směru více než 200 souprav. Průměrné roční zpoždění je 30 vteřin. Je to skutečné vysokorychlostní metro.
"Hlavním cílem bylo nepochybně zkrátit dobu cestování, ale také ho cestujícím zpříjemnit," zdůrazňuje Araki. Nabízejí se tu dokonce koupele nohou, kosmetický salon, oddělené prostory pro kuřáky a luxusní toalety.
"Šinkansen je výkvětem japonské technologie a filozofie," říká bývalý poradce železničních společností Mucuo Okaneja. V zemi častých zemětřesení, tajfunů, sopečných erupcí, tornád a dalších přírodních katastrof je podle něj nejdůležitější bezpečnost a přesnost.
Oslavy 50. výročí šinkansenu se konají v době, kdy Japonci začali pracovat na vývoji vlaku na polštáři magnetického pole Maglev, jehož rychlost přesáhne 500 kilometrů za hodinu. V roce 2045 by měl spojit Tokio a Ósaku, první část mezi Tokiem a Nagojou by měla být zprovozněna v roce 2027. Někteří by ale byli rádi, kdyby se tak stalo už v roce 2020, kdy se budou v Tokiu konat olympijské hry.
