Danuta Dymonová ze vsi Zalipie na jihozápadě Polska se usadila na stoličce u silnice, aby namalovala na plot květiny. Sedmdesátnice se za rozbřesku pustila do díla v šatech, které si vlastnoručně pomalovala.
"Jak vidíte, jsem pokrytá květy," směje se Danuta, zatímco dodělává zářivě zelené listy ke girlandě oranžových a růžových květů na cihlové zdi před svým domem.
Danuta Dymonová proslula široko daleko tím, že u sebe doma namalovala květy všude: na stěny, na strop, na záclony, na polštáře, na varnou konvici, na vařečky, na ohřívač vody. Ano, i na záchod.
Zálibě ve štětci a barvách nepropadla zdaleka sama: už déle než celé století ženy ze Zalipie - leckdy i muži - zdobí své příbytky malbami s folklorními motivy.
Ves se sedmi stovkami obyvatel loni navštívilo na 25 tisíc turistů. Někteří přijeli až z Japonska či Spojených států, aby obdivovali květinové motivy v zářivých barvách, které zdobí asi čtvrtinu domů usazených uprostřed polí s kukuřicí, jahodami a zelím.
Tradice začala v druhé polovině 19. století. Původně šlo o to, aby se zamalovaly zdi zčernalé kouřem z pece, vysvětluje ředitelka místního kulturního střediska Wanda Chlastawová.
"Ženy se chopily improvizovaných štětců, namáčely je do vápna a přetíraly skvrny na špinavých zdech. Pak začaly přidávat tečky, čáry a kruhy, až se zrodily první primitivní květiny," říká.
První květinové vzory se omezovaly na tři barvy: bílou, černou a béžovou, namíchané doma z vápna, sazí a hlíny. Štětce byly z březových větviček či z žíní.
Osmasedmdesátiletá Maria Chlastawová si vzpomíná na podomácku vyráběné štětce a na barvy v prášku z obchodu, které ženám umožnily rozšířit paletu barev o zářivé odstíny duhy.
"Někdy se vymalovalo, pak zapršelo a déšť všechno smyl. Muselo se začít úplně znova," vzpomíná. Současné rychle schnoucí akrylové barvy jsou podle ní mnohem lepší než ty, které byly dostupné před 70 lety.
"Máma malovala, a tak jsem se malování věnovala od dětství i já. Pak se do toho pustila dcera a teď i vnučka. Je to tradice, která se předává z generace na generaci," říká.
Obec už déle než půl století pořádá každé jaro malířskou soutěž. Porota složená z národopisců chodí po domech a předává cenu. Někteří vesničané se až před soutěží chopí štětce. Paní Chlastawová maluje po celý rok, což ji uklidňuje.
"Dvorek vypadá smutně, kdy je všechno bílé," říká. "Tady máme kytky i v zimě a na podzim," dodává její dcera Boguslawa Misová (50).
Kresby trochu připomínají vlčí mák, sedmikrásky či růže. Ale "jsou to vymyšlené květiny, na poli je nenajdete", vysvětluje Anna Owcová (44) z kulturního střediska.
Nenarodila se do malířské rodiny, ale po svatbě se také přidala. "Přistěhovali jsme se k tchýni. Všude měla namalované kytky. Bylo mi devatenáct a říkala jsem si, panebože zhroutím se, to nevydržím, nemohu to ani vidět," vzpomíná s úsměvem. "Nejdřív jsem chtěla všechny květy přemalovat. Ale za rok či za dva jsem je začala malovat taky."
"Vzpomínám si, jak manžel řekl: Narodil jsem se uprostřed kytek a mezi nimi i zemřu."
