Umělecké řemeslo
O nový život starožitných panenek se postarají v Římě

Ve výkladu jednoho maličkého obchůdku v srdci Říma se kupí části starožitných panenek, které upoutávají pozornost kolemjdoucích - ať už jako výjev z nějakého hororu, nebo jako připomínky starodávné krásy. Je to výloha restaurátorské dílny rodiny Squatritiů. Federico a jeho osmdesátiletá matka Gelsomina, řečená Gelsy, opravují předměty z porcelánu a perleti, papírové hmoty nebo vosku. Kolem nich jsou až do stropu vyloženy loutky a malí cínoví vojáčci, mexičtí bůžci či fajáns.

"Opravujeme jak předměty nedozírné ceny, tak i věci, které mají pouze citovou hodnotu," vysvětluje Federico a pouští se do rozbité vázy pocházející z velké soukromé sbírky.
Především se tu však opravují staré panenky, které se staly žádanými sběratelskými artefakty. Některé pocházejí až z 19. století.

"V Itálii je tradice panenek mnohem silnější než například v Německu nebo ve Francii. Panenky představují celý svět. Ať už mají mrkací oči nebo ne, ať jsou ze skla nebo z plastu. Tělíčka jsou z porcelánu nebo papírové hmoty. A těch různých druhů ručiček, včetně prstíčků!" říká Gelsy.

Podle Squatritiů je v Itálii takových restaurátorů jako jsou oni jen hrstka. A zákazníci přicházejí z celé země, někdy i ze zahraničí, z Londýna či z Afriky. "Nedávno nám jedna zákaznice poslala rozbitou panenku ze Sardinie spolu s fotografií z roku 1932, na níž si s touhle panenkou hrála," směje se Federico.

Squatritiové si svou dílnu otevřeli v roce 1953 a od té doby se v ní začaly shromažďovat předměty, na které zákazníci zapomněli. "Některé materiály, jako jsou lepidla nebo barvy, už dnes neexistují, musíme tedy použít něco jiného. Používáme staré hřebíky nebo přírodní hlínu, ale také moderní a odolné materiály," vysvětluje Federico.

"Dnes když rozbijete hrníček, vyhodíte ho a koupíte si nový. Nebo všechno kupujete v obchodech IKEA a nepomýšlíte na to, že byste dali opravit nábytek po rodičích," říká Federico. "Podnik jako je ten náš je možný jen v Římě. Římané si nechávají své věci, dávají je opravit. Je tady zvykem nechávat si staré předměty," soudí.

Stává se, že některé panenky už opravit nejdou. Ty zaplní výlohu, police a sklep.
Gelsy a její manžel se naučili řemeslu od rodičů a pak své umění předali Federicovi. "Sedm let jsem musel dělat jen pomocné práce, než mě otec nechal slepit první kousek," říká Federico.

Malý ateliér navštívily princezny, intelektuálové, herci. Někteří se stali přáteli Squatritiových. "Matka jednoho soudce nám pravidelně nosí grilované lilky a jedna hraběnka nám nedávno jako poděkování poslala olivový olej vlastní výroby," říká Gelsy. Neurochirurg, který si jich váží pro jejich práci, ministr, který je uctivě zdraví - na to vše jsou tito mistři uměleckého řemesla hrdí.