Jízdní kolo z roku 1880 objevilo ve svých sbírkách ústecké muzeum. Bicykl z dílny rakouského kováře a zámečníka Josefa Erlacha byl v depozitářích asi 80 let, teprve teď se ale povedlo s přesností určit, že jde skutečně o toto kolo. Erlachových bicyklů je v současné době na světě jen deset.
O unikátu ve svých sbírkách nemělo muzeum dlouhá léta tušení. Na jeho původ přišlo nedávno, když zapůjčilo do Duchcova svá historická kola. "Tam naše sbírkové kusy viděl sběratel historických kol a historik Jan Králík, a když ho budu doslova citovat, sevřela se mu při tom pohledu pumpa," řekl kurátor technických sbírek muzea Martin Krsek.
Kolo má zvláštní způsob pohonu, nikoli šlapkami a řetězem, ale podobně jako u šlapacích autíček táhly. Podle historiků šlo o slepou vývojovou cestu, kterou od roku 1878 Erlach razil. "Ovšem ve své době představovalo toto řešení průkopnický krok. Nabídl bezpečnější jízdu než tehdy obvyklá vysoká kola. Na nich cyklista prostřednictvím šlapek přímo poháněl obří přední kolo a seděl ve výšce 1,4 metru. Pád z takové výšky pak hodně bolel a končil i smrtelným zraněním. U Erlachových kol seděl jezdec jen kousek nad silnicí, vlastně napůl ležel, jako u dnešních lehokol," uvedl Krsek.
Erlach měl se svými koly úspěch a do své smrti v roce 1885 jich vyrobil asi dvě stovky. Nejvyšší známé výrobní číslo je 165. To ústecké má číslo 56 a vzniklo nejspíš kolem roku 1880. "Do ústeckého muzea se dostalo roku 1930 jako nález, sic zrezivělý, ale už tehdy zajímavý. V průběhu let prošlo kolo dvakrát restaurováním. Je plně pojízdné," doplnil Krsek.
Podle historika Králíka je velmi cenné i závodní kolo z roku 1929, které ústeckému muzeu daroval spolek cyklistů. "Bylo postavené v Británii kolem roku 1890 a je na něm unikátní to, že má už pneumatiky. To byl tehdy čerstvý vynález Johna B. Dunlopa. Běžná kola jezdila na pryžových obručích," dodal Králík.
Oba bicykly budou od konce září k vidění na specializované výstavě Kolo 1817-2017 v Severočeském muzeu v Liberci.
