Petri Luukkainen
Kolik věcí opravdu potřebujeme pro život?

Když mu bylo šestadvacet, odvezl jednoho dne všechny své věci do skladu a zařekl se, že z něho každý den vezme jen jednu. O snaze zjistit, kolik toho dnešní člověk opravdu potřebuje k životu, natočil pak Fin Petri Luukkainen film a povídal si o něm v rozhovoru pro časopis TÝDEN.

Jak něco takového člověka vůbec napadne?

Chtěl jsem udělat ve svém životě radikální řez a přišlo mi, že natáčení dokumentu je docela dobrá výmluva, jak u toho mezi blízkými nevypadat jako blázen. Reklamy nás dokola poučují, že když budeme vlastnit určité věci, budeme šťastni. Dlouho jsem se nad tím nepozastavoval, nakupování mi šlo od ruky, žil jsem v bytě přehlceném věcmi... Ale šťastnější jsem přitom nebyl.

Váš film začíná záběrem, jak nahý běžíte sněhem nočními Helsinkami do skladu pro svoji první věc - kabát.

Původní nápad rozhodně nebyl, že budu někde běhat nahý. Nejdříve jsem počítal s tím, že si ponechám tisíc věcí a uvidím, jak to s nimi půjde. Pak mi ale došlo, že to musím udělat pořádně. Začal jsem v seznamu škrtat, až jsem se dostal na stovku. Do dobrodružství se to zvrhlo v okamžiku, kdy kamarád viděl můj seznam o stovce položek a začal mě hecovat. Tak jsem si řekl: Všechno, nebo nic.

Neodstonal jste to noční dobrodružství?

Ten běh na Adama v mrazu mě málem stál zápal plic. První týden to bylo vůbec dost dobrodružné. Ležel jsem nemocný na zemi u radiátoru a zkoumal, v jaké blízkosti mi bude nejlépe, jestli je lepší se trochu spálit, nebo cítit trochu chlad. Svým způsobem to bylo dost nudné, neměl jsem nic po ruce, pohroužil jsem se do svých myšlenek, byla to taková zvláštní meditace. Jiní lidé za velké peníze jezdí do sanatorií ticha, aby mohli dělat totéž - někde sedět ve tmě a mlčet (směje se).

Stanovil jste si pravidlo, že si každý den můžete vzít zpět jen jednu věc. Měl jste dopředu připraveno, co to bude?

Neměl. Nechtěl jsem mít dopředu vypracovaný plán postupu, kterého bych se držel, chtěl jsem si to prožít a vyzkoušet na vlastní kůži. Když jedete na roční cestu kolem světa, taky nemáte dopředu rozplánovaný každý nocleh, to by se vám z toho úplně vytratil prvek překvapení a byla by to nuda! Věřím, že nejvíce člověka naučí vlastní zkušenost.

A na co jste přišel?

Potřebujeme jídlo, střechu nad hlavou a v dnešní době třeba i mobil. Všechno ostatní, co nám podstrkují reklamní agentury, jsou jenom naše chtíče a touhy. Když jsem si domů přinesl něco mezi padesáti a šedesáti věcmi, uvědomil jsem si, že moje základní potřeby jsou pokryty.

Takže jste se z prostopášníka stal asketou?

Nejsem úplně prostý konzumního života, takový hrdina zase nejsem. Ale uvědomil jsem si, že u věcí kolem sebe máme často pocit, že je potřebujeme, protože si na ně vytváříme emoční vazbu, ale je to vazba falešná. Já zjistil, že mi k životu stačí tak stovka nutných věcí a dalších sto padesát pro radost ze života, jako je třeba rybaření nebo jízda na kole.

Neměl jste nikdy chuť s experimentem praštit?

Měl, zhruba uprostřed. Připadal jsem si s tím pokusem směšný a sobecký. Ale pak jsem to překonal, nechtěl jsem ostatní ani sám sebe zklamat. A potom jsem možná právě díky tomu pokusu potkal svoji lásku a to mi vrátilo chuť to dotáhnout. Doma jsem toho moc neměl, tak jsem šel jednou do kina, kde se sešli jenom čtyři diváci. Podržel jsem jí dveře a zeptal se, jak na ni film zapůsobil. Možná, že kdybych žil jako předtím, tak jsem v tu dobu seděl doma na gauči, koukal na televizi a minuli bychom se.

Poznala na vás, že jste sám sobě pokusným králíkem?

Nepoznala a já jí to neříkal, abych ten vztah hned na začátku nezhatil. Ale po pár týdnech už si nemohla nevšimnout, že nosím pořád totéž oblečení. Přátelé se mi pak smáli, že vlastně celá filozofická hloubka mého počínání měla za cíl jedině to, abych ve svém přeplněném bytě udělal místo ještě pro jednu osobu (směje se). Jsme spolu pořád, a když se ke mně stěhovala, tak jsem docela trpěl představou, jak mi byt zase "zahlcuje" svými věcmi.

Jak to nakonec dopadlo se zbytkem vašich věcí ve skladu?

Už jsem si pro ně nikdy nepřišel. Kamarádi si rozebrali, co se jim hodilo, a o zbytek se postarala recyklační firma. Každá věc vyžaduje tolik prostoru a času už jenom tím, že ji člověk nějakým způsobem opečovává a udržuje. Je to podobné jako s přáteli. Můžete mít pět blízkých přátel a třicet známých, ale víc už se vám do života nevejde.

Ovlivnilo vaše počínání okolí?

Ano. Kamarád, který to natáčel, při stěhování sám drasticky snížil svůj arzenál věcí. Ve Finsku se o filmu bouřlivě diskutovalo, běžel asi ve stovce kin. V Rusku ho vysílala televize, pak se začal stěhovat po festivalech. Spousta lidí se jím nechala inspirovat, třeba v Austrálii najednou lidé dělají stejné pokusy jako já a píší o tom na Facebooku.

Změnil rok prožitý bez věcí nějak vás samého?

Ten projekt se stal jasným milníkem mého života. Dříve jsem měl auto, teď už ne, začal jsem sdílet jízdy. Byl to velice společenský rok. Byl jsem bez telefonu, bez gauče a televize, potřeboval jsem vyrazit někam mezi lidi. A přátelé na můj pokus začali reagovat. Jednou jsem je pozval na večeři s tím, že si musí přinést vlastní proviant, talíře i příbory. Od té doby to už tři roky děláme pravidelně, stalo se to naším víkendovým rituálem.

Na konci filmu vypadá váš byt i přes úspornost docela útulně. Opravdu si dlouhodobě v životě vystačíte s méně než 365 věcmi?

Nyní dost cestuji, mám s sebou jedno zavazadlo a v něm všechno, co potřebuji - spodní prádlo, počítač a pár dalších věcí. Když se vracím domů, vždycky mě ohromí, kolik věcí tam na mě vlastně čeká...